Proč má televize tak velkou moc, že dokáže z naprosté " nuly " učinit najednou hvězdu? Souvisí to s jednou zvláštností tohoto média. Televize se totiž pouze zdánlivé obrací k milionům lidí. Z psychologického hlediska moderátor, "rosnička" nebo bavič vstupují do obývacích pokojů, kde je vidí skupinka dvou až pěti osob. Vzniká stav jakési jednostranné důvěrnosti. Když do společnosti tří lidí přijde čtvrtý, stává se vlastně " členem rodiny ". Za což platí tím, že se k němu budou s důvěrnou dotěrností hlásit na ulici i zcela neznámí lidé. Populární hvězdy existovaly pochopitelně už před vznikem televize. Například herec Orson Welles začal svou kariéru ve třicátých letech v rozhlase. Jeho hlas v inscenaci Wellsovy knihy Válka světů dokonce svou působivostí způsobil v USA masovou paniku, protože posluchači uvěřili, že hrozí útok z Marsu. Teprve televize však znamenala skutečný zlom. Žijeme totiž v civilizaci, která miluje obrázky více než slova. Člověk na obrazovce může získávat sympatie i jinak než jen inteligencí nebo argumenty, protože mu pomáhá zjev, gesta, stylizace. "Osobnost" tak lze vytvořit doslova z ničeho. Když německá televize RTL II zavedla pořad Big Brother, kde byli lidé z ulice neustále pod dohledem kamer, superhvězdou se stal jakýsi Zlatko, ani hezký, ani chytrý. Slavný byl pouze proto, že byl slavný. Mimo obrazovku takový člověk ztrácí půvab a mizí. Že se občas ruka tonoucího vynoří nad hladinu zapomnění (Tereza Pergnerová, Kateřina Kašparová), bývá spíše jen posledním zásvitem někdejšího lesku. Protože dotyční byli jako hvězdy "vyrobeni",'může být snadno vyrobena i náhrada za ně, když se předchozí exemplář opotřeboval. Bývaly kdysi i opačné případy. Peter Sellers byl slušně znám z televize, ale superhvězdou se stal díky filmu, především proslulé sérii o Růžovém panterovi. Jenomže jak známo, z výjimek se pravidla neodvazují.