Dalším kompromisem je pevně nastavená polarizace. Těm, kdo satelitní DX příjem nepraktikují, to bude připadat jako anachronismus, ale je pravdou, že naprosto nejpřesnějšími polarizátory byly právě ty mechanické, které pomocí motorku nastavovaly polarizační „háček“ do příslušné pozice podle pokynu z přijímače. I dnes je však ještě několik satelitů, které vysílají v polarizačních rovinách odchýlených od běžného normálu většiny satelitů až o 9°, což u slabých signálů s analogovým přenosem vyvolávalo černé a bílé tzv. drop-out či „rybičky“, při digitálním přenosu pak kostičkování a zamrzání či rozpad obrazu. Moderní kompromisní řešení je opět zvýšení výkonu satelitního vysílače, příp. zvětšení plochy satelitní antény.
Oba popsané faktory souhrnně při naprostém odstranění znamenají navýšení přijímaného signálu až o 50% a jestliže to podáváme pro pásmo Ku, pak pro další pásma to platí v naprosto stejné míře. Dalším nejsledovanějším satelitním pásmem je u nás asi C pásmo, kde je uplatňován DX příjem ještě ve větší míře, a pokud jej tedy chceme praktikovat se špičkovými výsledky, pak tyto popsané zákonitosti jsou neobejitelné.
Stávající oboupolarizační integrované C konvertory jsou sice vypilovány již téměř k max. prakticky možné hranici šumu, kdy už začínají doplácet na vlastní „přecitlivělost“, ale to neznamená, že nemají ve svém vývoji rezervy. Co se týká polarizační destiček pro C pásmo, jde o oblast zatím dost podceňovanou a sériově vyráběné destičky rozhodně nedosahují co do materiálové a tvarové skladby toho, abychom s nimi mohli přijímat všechny požadované signály. Rezerva v nich je asi taková, že správně vytvarovaná a nastavená destička pro levotočivou kruhovou polarizaci zajistí stejnou kvalitu příjmu se 140 cm parabolou jako destička běžně zakoupená s parabolou velikosti 180 cm. Hovoříme o mírách středových parabol, u offsetových není především v C pásmu dosahováno takové účinnosti jak u odrazové plochy, tak i u snímací části.
Při porovnání systémů příjmu satelitního příjmu pásma C a Ku zjistíme časem několik i dost podstatných odlišností, kterou jsou pro úspěch sice velmi důležité, ale většinou zůstávají jako novodobé know-how firem, které s ním pracují. Tyto firemní postupy většinou slouží právě k možnosti použití pro satelitní DX příjem i relativně malých parabol či jiné stabilizátory velmi slabě přijímaných programů nebo signálů vůbec.
Je samozřejmé, že nejvíce kompromisů je třeba použít zvláště u kombinovaných konvertorů jako je Uniband, u nichž není naprosto žádné mechanické natáčení polarizace. To samo by pak vlastně vylučovalo použití takového konvertoru pro příjem různých satelitů, které běžně u nás poskytují velmi slabý signál a navíc mají různé odchylky v polarizacích, ale právě proto jsou pro takové konvertory zejména k převodu polarizací na sondy použity takové materiály, aby se ztráty signálu od vstupu do kombinovaného ozařovače až k jednotlivým přijímacím sondám pro jednotlivá pásma co nejvíce jsou vyloučily. Některé materiály dokonce působí i jako zesilovač některých složek signálu, ale to jsou už věci vlnové fyziky, na jejichž principech se tyto konvertory konstruují.
K tomu jako shrnutí je možno konstatovat, že v konvertorech se vlastně nekompromisem začínalo, ale ke kompromisu se došlo. Stávající stav produkce konvertorů jen přešla k hodnocení cena/výkon a ideologie příjmu dotlačila přijímatele k tomu, že pro daná území je možno dodávat ze satelitu jakýkoliv satelitní program či službu, pokud se najdete potřebná základna platičů, a tzv. DX programy není důvod podporovat na těch územích, pro nějž nejsou přímo určena, a to ani speciální přijímací technikou.
Vl. Mazálek, Mil. Filka, srpen 2005
83%
10%
2%
5%
4
