Ponořte se s námi do tajemství smyslů, dejte si večeři a pak se vydejte s členem britské královské rodiny, princem Harrym, na Jižní pól. S Prima ZOOM si svět osaháte, pokocháte se, zaposloucháte se, prostě si ho vychutnáte, a zvláště tehdy, když vás provede Jeho královská Výsost princ Henry Charles Albert David z Walesu – syn princezny Diany!


Smysly a princ Harry v Antarktidě:

23. 11. 19.00 – Svět smyslů
23. 11. 21.00 – Na Jižní pól s princem Harrym


Svět smyslů (v premiéře vždy v neděli od 19.00)

Hlavním tématem přelomového dokumentárního seriálu Svět smyslů jsou co jiného než smyly! Začneme u hmatu, který je jedním z prvních smyslů a rozvíjí se již v děloze. Na JIP pro předčasně narozené děti vědí, že hmat je důležitým prostředkem komunikace a shromažďování informací. Když jsou miminka v prvních týdnech života oddělena od rodičů, může to mít dlouhodobé následky. Proto v nemocnici uměle napodobili dělohu polštáři. Dítě získává v děloze kromě hmatu i smysl pro rovnováhu a vnímáním vlastního těla vznikají základy pro smyslové vnímání.

Pokračujeme zrakem – naše prostředí totiž vnímáme především zrakem a to, co vidíme, považujeme za realitu. Ale je to, co vidíme, opravdu skutečné? Správně vidět, učit se dívat – tento proces trvá celý život. Náš zrak není při narození ještě plně vyvinut. Až kolem 1,5 roku se dítě přiblíží ostrosti vidění dospělého. Během 1. týdne je svět novorozence obrácen vzhůru nohama, a až během času se mozek naučí obrazy správně obracet a zaostřit. V půl roce začnou děti vidět prostorově a rozvíjí se u nich trojrozměrné vnímání. 30–50 % mozkové hmoty se zabývá zpracováváním obrazů z našich očí. Z těchto obrazů se pak snaží rekonstruovat realitu. Zrakové vnímání je velmi složitý proces, který si neuvědomujeme, protože zrakový systém funguje většinou bezchybně. Zdá se, že smysly se od narození vyvíjejí společně, a když jeden vypadne, už ho nelze propojit s ostatními. Ani všechny vjemy, které na nás působí, nedokážeme vnímat, protože by nás to zcela ochromilo. Vědci na mnichovské univerzitě při testech zjistili, že 25 % života nejsme schopni zpracovávat informace. Vše, co považujeme za skutečné, je produktem našeho mozku. Například barvy nejsou fyzikálními vlastnostmi předmětů, ale vjemy, které vznikly v naší hlavě. Většina divokých zvířat má oční čípky, které reagují jen na 2 barvy. Někteří primáti a lidé jsou výjimkou. V naprosté tmě jsme slepí, ale vnímáme i sebemenší světlo. Kupříkladu světlo svíčky můžeme vidět na vzdálenost 30 km. Náš zrak pracuje tak spolehlivě, že vidění považujeme za samozřejmost. Pro vědce je naše vnímání fascinující, ale stále nevyřešenou hádankou. Naše vnímání je složitý proces, díky němuž si vytváříme realitu.

Poté se zaposloucháme – člověk začne slyšet dlouho před narozením, už od 20. týdne těhotenství je ucho schopno vnímat tóny a rozlišovat hlasy. Tyto prenatální sluchové vjemy podporují vývoj mozku a nervové soustavy. Embryo se chrání před příliš hlasitými zvuky odfiltrováním příliš vysokých frekvencí. Tlumí se tím zvuky krve a šumění střeva. Hlasy znějí velice jasně. Také po porodu obsahuje ucho novorozence plodovou vodu, která se vstřebá až za několik dní. Touto přírodní ochranou se zmírní přechod mezi navyklou tlumenou sférou a hlasitými zvuky vnějšího světa. Od prvního dne navazuje novorozenec prostřednictvím sluchu kontakt. Začne také dopřávat sluchu sám sobě a vlastní hlas mu umožní vnímat sám sebe. Sluchem rozeznává člověka, který se stará o jeho přežití. Sluch hraje rozhodující roli ve vývoji řeči. Je velmi výjimečné naučit se mluvit bez zpětné zvukové vazby. Zatímco naši rodiče měli sluch poškozený z pracovního prostředí, my si sluch ničíme ve svém volném čase. Bylo zjištěno, že u 1/3 dvacetiletých Němců dochází ke zhoršení sluchu právě ve frekvenčním rozsahu řeči. Jelikož potřeba mladých poslouchat hlasitou hudbu souvisí s jejich životním pocitem, je nutné je varovat, ale to nestačí. Musíme dělat vše proto, abychom hluk omezili. 35 % Evropanů žije v nesnesitelných akustických podmínkách. To zvyšuje riziko kardiovaskulárních chorob, snižuje koncentraci, zvyšuje nervozitu a způsobuje poruchy spánku. Nezažíváme libozvučně znějící krajinu, ale jen hluk a je potřeba s tím začít něco dělat.

Bez čichu a chutě by nevznikl život na Zemi tak, jak jej známe. Chemické smysly jsou patrně nejstarší vnímací smysly života. Jen pouze díky nim dokázala první stvoření přežít v pradávnu, a zahájila tak bezpříkladnou evoluci. Bez čichu a chutě bychom nevznikli ani my lidé. Spermie sledují pachovou stopu a hledají si cestu ke zralému vajíčku. V civilizovaném světě už nejsou čich a chuť nezbytné k přežití jako dříve. Přesto mají tyto smysly nad námi větší moc, než si myslíme, neboť jsou pořád ještě úzce spojeny s našimi instinkty. Vůně a pachy pořád ještě vymezují sociální postavení nebo nás lákají do říše pudů – voňavkářský a potravinářský průmysl proto využívají naše smysly podle všech pravidel, která věda pro čich a chuť dosud stanovila. Na určité látky, které jsou pro nás jedovaté, je náš nos obzvláště citlivý. Proto cítíme dokonce jednu jedinou molekulu mezi miliardami dalších molekul, a to nám může zachránit život. V určitých situacích je tedy náš nos důležitý pro přežití. Podobné je to s naším jazykem. Od nepaměti registrujeme pomocí různých receptorů chutě sladké, kyselé, slané, hořké a umami. Umami je vedle čtyř základních chutí pátou chutí. Název je odvozený z japonštiny (umai znamená česky chutný/delikátní). Specifický chuťový receptor pro umami byl objeven až v roce 2000 a vnímá v jídle obsaženou aminokyselinu glutamovou. Chuť umami našemu předkovi sdělovala, že snědl spoustu živočišné bílkoviny. U slané chutě si byl jistý, že přijímá životně důležité minerály. Sladká chuť byla neklamným znamením, že jedí energeticky vydatnou stravu. Kromě toho byl člověk odkázán na to, aby poznal jedovaté plody a rostliny dřív, než je pozře. Jedovaté rostlinné látky jsou často hořké a tyto hořké látky rozlišujeme už v nepatrném množství. Čich je ještě více než chuť spojený s našimi dávnými instinkty a emocemi. Náš čichový vjem má přímý přístup k nejstarším částem mozku, kde se zpracovávají pocity a vzpomínky. Než identifikujeme nějaký pach, určité oblasti našeho mozku už vyslaly příslušný pocit. Chutě a pachy mohou tudíž vyvolávat pocity štěstí, nebo naopak úzkosti. A těmto reakcím jsme vydáni napospas. Není možné je z mozku vymazat, a ani by to nebylo logické. Člověk, stejně jako zvíře, si musí v rámci boje o přežití uložit do paměti i traumatizující zážitky a v případě potřeby zareagovat, aniž by musel přemýšlet.

23. 11. – Hmat: Dotek znamená život
30. 11. – Zrak: Porozumění chaosu
7. 12. – Sluch: Zvuky v uchu
14. 12. – Čich a chuť


Na Jižní pól s princem Harrym (dvoudílný film v premiéře v neděli od 21.00)

Dvoudílný film kráčí ve stopách prince Harryho a mužů i žen nejen ve službách Jejího veličenstva, kteří vyrazili na nejdrsnější a nejchladnější výpravu ze všech: 335 kilometrů dlouhou cestu na Jižní pól. Na ohromujícím pozadí krajiny Antarktidy se odehrávají inspirující a dojemné příběhy zraněných vojáků ze všech koutů světa. Kamarádi ve zbrani z bitevního pole znovu spojili síly, když se rozhodli překonat svá zranění, která jim změnila životy. Odhodlání, neuvěřitelnou energii i nezdolného ducha skupiny budou těžce zkoušet nejvíce nehostinné podmínky života na naší planetě.

Britský princ Harry vyrazil na Jižní pól v rámci charitativní akce. Pochod pořádala organizace Walking with the wounded (Jdeme se zraněnými), která tak chtěla pomoci válečným invalidům. Na výpravu se vydaly celkem tři sedmičlenné expedice (tým britský, americký a společenství národů) a všechny dosáhly vytčeného cíle. Trasu, která byla delší než tři sta kilometrů, ušli za dva týdny.

Družstvo s Harrym reprezentovalo Velkou Británii, další dva týmy Spojené státy americké a země britského Společenství (Commonwealth). V britské skupině byli vojáci a vojačky, kteří sloužili v Afghánistánu či v Iráku. V americkém týmu byl švédský herec Alexander Skarsgard známý ze seriálu True Blood: Pravá krev. Členem družstva Společenství, tvořeném veterány z Kanady a z Austrálie, byl zase anglický herec Dominic West, který hrál například v televizních seriálech The Hour nebo The Wire - Špína Baltimoru. Celkem bylo ve všech týmech 12 válečných invalidů. Někteří z nich přišli o ruku, jiní o nohu. Jeden z účastníků přišel dokonce o obě dolní končetiny a cestu absolvoval s protézami.

23. 11. – 1. díl
30. 11. – 2. díl


www.prima-zoom.cz – unikátní on-line magazín: základní info, program, aktuality, fotografie, zajímavé články a ještě něco navíc.


Mgr. Filip Budák, Externí dodavatel PR oddělení pro FTV Prima