„Je zrovna období modulů a karet na zakódované digitální programy. Jak to udělat, aby člověk nenaletěl ?“, ptá se čtenář. Myslím, že tady odpověď není zrovna nijak těžká. Zcela jasná je cesta, že si modul i kartu objednáme jako zcela oficiální předplatné a platíme pravidelný měsíční poplatek. Uvědomme si, že jde o plně nadstandartní službu poskytovanou zahraniční firmou, která je běžně honorována . Firemní zástupce v naší republice vám ji rád zařídí a dbá o vaši spokojenost. Jistě, i tady se může stát, že firma v zahraničí zkrachuje, ale je to daleko méně pravděpodobnější než že vám zkrachuje místní poloamatérská firma bez záložního kapitálu. Třeba v Anglii snad ani jiná řešení neexistují, a ani tam není cítěna potřeby kódy lámat tak, jak v zemích daleko chudobnějších. A tak si tam lidé vlastně i nevědomky chrání vlastní firmy před krachem, protože jim prostě platí. V zemích, kde je u místních společností 10% karet oficiálních a dalších 90% neoficiálních jsou pozice takových firem vždy nejisté, protože je proti nim téměř celý národ.

Zpočátku se třeba zdá, že cena je natolik nesmyslná, že na oficiální kartu není možno ani pomyslet. Vynechejme ceny modulů a dejme tomu, že oficiální roční předplatné bude 7200.- Kč . Toť cena konečná, protože karta zůstává majetkem společnosti a jej jenom pronajatá na dobu, na kterou jste si službu objednali. Pak kartu normálně vrátíte. U karty neoficiální je cena třeba od 4000 do 5500 Kč jen za kartu, ale nečekané překódování po půl roce stojí 1000 – 2500 Kč a za půl roku je možno čekat stejné. Závěr si udělejte sami, třeba ale je pro někoho důležitá platba trvale vysoké hladiny adrenalinu, aby nepřišlo překódování třetí po době neskonale kratší než je dosavadní půlrok.

Ovšem u některých systémů je situace o něco klidnější. Kdo koupil moduly dřív, celkem neprohloupil, i když i dnešní modernější moduly se dají dle potřeby přeprogramovat, ale už to chce další náklady. U karty jde pak hlavně o přesnou dohodu mezi prodejcem a kupujícím, kdy oba si musí být vědomi, že jakékoliv záruky jsou pouze dohodou jich dvou. U neoficiální karty je pouze ta jistota, že oficiální provozovatel je bere jako škodnou určenou k nutnému vyhubení a tak proti nim bude trvale postupovat. Změny kódů mohou být pravidelné či nahodilé, ale v každém případě takové, aby od používání těchto neoficiálních karet co nejvíce odradil a naopak přilákal ke koupi karet vlastních.

A tak u nás u jednoho prodejce dostanete sice drahý modul, ale kartu bez další záruky zdarma, jinde zase drahou kartu třeba s pěti následnými přeprogramy zdarma a další vám prodá na dobírku drahou kartu ověnčenou krásnými názvy a slovy se zárukou na její elektronickou část.To většinou znamená, že záruka se vztahuje jen na elektronické obvody, nikoliv však na systémy dekódování.Tady je nutná obezřetnost vždy a všude. Znám však případy, kdy hlavním vodítkem byla cena karty, která je třeba od 900 do 9000 Kč, aniž by byl vnitřní program různý. Co k tomu říct ? Ceny jsou prostě natolik smluvní a postavené na tom, kolik je zákazník ochoten zaplatit. Nejde o oficiální zboží, tedy kdo by měl na něj poskytovat oficiální záruku a ochranu ? Zákony jsou o oficiálnosti.

Pokud někdo umí kartu přeprogramovávat měsíčně třeba za nižší počet stokorun či vám internetem posílá kódy, je to vždy věcí nabídky a poptávky. Držet dnes věci skladem se v elektronice hrubě nevyplácí. Pokud má taková karta třeba 13 paketů (což je třeba 200 programů), kolik z nich spotřebujete vy? Nemáte nakonec kartu jen proto, že ji máte a třeba se k sledování programů ani nedostanete ? Zdá se vám někdy, že by vlastně stačil třeba jen jeden programový balík třeba s 20 programy ? Toto jsou věci, které prostě zatím posuzujeme z pohledu mít co nejvíc, ale ne z pohledu užitných hodnot.

Většina karet je nazývána jako samoprogramovací. Není to tak zcela jen obchodní trik, ale je pravda, že nahraný program obvykle malé změny kódů zvládne bez výpadku obrazu. Dokonce vesměs platí, že čím je v paměti karty nahrán nižší počet programových balíků, tím více má paměť karty možností k vyřešení drobných změn kódů. Potom se stává, že taková karta vydrží i třikrát déle než karty plně obsazené.

Přeprogramovávání přes dálkové ovládání je sice trochu pracnější a zabere nějakou tu půlhodinku, ale návod na tuto činnost vám obvykle poskytne prodejce takové karty, který vám třeba i sdělí internetovou adresu, kde příslušné kódy můžete na internetu najít. Souhlasím s tím, že orientace v této problematice může být zejména pro starší občany poněkud těžší. Situace je ovšem dnes taková, že většina firem dovede shánět a prodávat jak karty oficiální, tak stejně i karty neoficiální, ač se před tím dodavatelům písemně zavázala, že neoficiální karty prodávat zásadně nebude. A tak pak ty oficiální prodává vedoucí, a ty neoficiální prodavač s vlastním živnostenským listem. Prostě u nás se řešení vždycky najde.

A zda radit, který z kódovacích systémů je výhodnější ? Jednak o tom pojednával samostatný článek o jejich oblibě, ale jinak je to na vkusu každého jedince a na možnostech jeho kapsy a také postoji k danému problému.

Já osobně dávám před televizí přednost posezení s dobrými přáteli při skleničce červeného vína a aktivní zábavě. Programy se totiž dnes svou filmovou náplní natolik opakují, že když to neuvidím dnes na jednom programu, bude ten samý film zítra na jiném.Všechno se prostě zvládnout nedá.

Dr. Vlad. Mazálek
www.tel-satexp.cz