Malé ohlédnutí do sedmdesátých let, kdy již desetiletí před satelitní televizí a rozhlasem vysílalo Radio Luxemburg a pirátské stanice v mnoha evropských zemích. Jedním z nich bylo i Radio 24 budoucího ředitele satelitních televizí…


Na konci sedmdesátých let minulého století se stanice VKV s menším dosahem poprvé daly vybudovat levněji s tranzistorovým zapojením „minišpión“ místo nákladného elektronkového zapojení. Důsledkem bylo množství pirátských stanic.

Ne všude v Evropě bylo rozhlasové vysílání vytvářené „svépomocí“ ilegální. V Nizozemsku a v Belgii se neposuzovalo na takové vysílání nehledělo nikterak přísně a pirátské stanice bývaly postiženy jen sporadicky. A tak stanice vysílaly z Holandska a Belgie /1/ i do Německa. Právě tak bylo Holandsko, Anglie, ale také již roky předtím Dánsko a Švédsko /2/, „zásobováno“ nejnovějšími hity ze stanic na lodích na širém moři – nejznámějším bylo anglické Radio Caroline /3/. A poněvadž v malém státě Lucembursko bylo soukromé rozhlasové vysílání povoleno, již desetiletí před satelitní televizí RTL se Radio Luxemburg „postaralo“ o pokrytí mnoha evropských zemí.


Hory namísto lodí

Avšak ani středovlnné vysílání pirátských lodí na Severním moři ani piráti VKV z Belgie nemohli dosáhnout jihu země - a ani lucemburská krátká vlna skutečně nebyla tím, co této zemi dosud chybělo. Teprve novinář, radioamatér a diskžokej Jo Lüders, DJ7JL, tento stav změnil: když na své dovolené zjistil, že na horské pastvině v jižním Tyrolsku (zvané Gossensaß) může poslouchat bavorský rozhlas a pomyslil si, že „to musí jít také jinak“. Spolu s Jürgenem von Wedelem, DG3WZ, tak na horském území postavil Radio Bavaria International s vysíláním směřujícím na Mnichov. V Itálii totiž bylo (v roce 1976) soukromé rozhlasové vysílání již povoleno.

Jiné země hraničí dokonce přímo s Itálií, kdežto až do Německa bychom nejprve museli zdolat ještě Rakousko. Ve Švýcarsku není Itálie nijak daleko od hlavního města Zürichu. Přestože bychom u obyvatel Švýcarska čekali vůči těmto aktivitám velký konzervativizmus, tak např. pirátská pobřežní stanice „Radio Nordsee International“ byla ryze švýcarský projekt.

Existovaly sice ojedinělé pirátské stanice ve velkých městech, ale na venkově „vládla“ jen Švýcarská rozhlasová a televizní společnost SRG (Schweizerische Radio- und Fernsehgesellschaft) /4/. Ta se opravdu zdráhala vysílat ve stereu (i přes první zkušební stereofonní vysílání v šedesátých letech minulého století): kvůli odrazům v horách je to příliš obtížné.

Švýcar Roger Schawinski přijímal nejdříve italské stanice, které bylo možné poslouchat ve švýcarském Tessinu a pak zkušební vysílání Jo Lüderse a Jürgena von Wedela. Pan Schawinski pracoval pro jeden pořad (věnující se poradenství) ve švýcarské televizi a pro koncern Migros deníku TAT. Podle vedoucích pana Schawinskiho byly oba projekty příliš kritické a on proto musel odejít. Ve třiatřiceti byl bez práce, ale nikterak nepřemýšlel o tom, že nyní bude - s penězi od pracovního úřadu - poprvé rok odpočívat. Na jaře roku 1979 si řekl: „Vlastní rozhlasová stanice z Itálie, to je ono!“

Protože nenašel žádnou dobrou švýcarskou mapu, rozhodl se podle zadní strany telefonního seznamu, že hory vpravo od Zürichu by mohly být ty pravé. Tam se nacházela hora Pizzo Groppera vysoká 2948 metrů. Poté požádal o radu odborníky na vysílání, neboť nejméně jedna pirátská stanice již skutečně ve Švýcarsku existovala a tak mohl najít někoho s podobným smýšlením. Také mu nebylo zcela jasné, zda bude v Zürichu signál ještě dost silný, neboť by urazil vzdálenost 130 km – přičemž vysílač VKV mívají obvykle dosah poloviční. Avšak pro horu Pizzo Groppera mluvila dobrá přístupnost lanovkou a dostatečné napájení pro vysílací zařízení. První zkušební vysílání s amatérským vysílacím zařízením o výkonu 150 W mu ještě neposkytlo žádnou jistotu. Naproti tomu bylo jasné, že nová stanice by musela být vybudována v rekordně krátkém čase do 15. října, poněvadž potom začalo sněžit a pan Schawinski už neměl takovou trpělivost, aby pokračoval až na jaře.


Pirát s 50 000 W

Druhé zkušební vysílání s výkonem 1 kW a několikanásobnou anténní soustavou už dopadlo slibně, v okolí Zürichu už bylo možné stanici přijímat. To byl srpen – a času bylo málo. Název projektu ještě chyběl, právě tak vysílač. Zato už se našli první nepřátele: Švýcarská pošta (PTT), odpovědná za radiokomunikace, dále tamní veřejnoprávní rozhlas a také jiné, pirátské stanice, provozované od roku 1976. Ty jeho stanici také rušily a slabý signál překrývaly svým vlastním programem.

Pošta PTT sice vzala v úvahu i rušící vysílače, avšak sama navíc vynaložila všechno úsilí, aby Italové stanici zakázali. V této době pan Roger Schawinski vytvořil pro stanici název Radio 24, protože jeho rádio (jako první švýcarské rádio) mělo vysílat nepřetržitě. Tehdy totiž měly oficiální stanice v noci vysílací pauzu. Někdy docházelo k přestávkám ve vysílání i několikrát během dne.

K vysílání připravil dva VKV vysílače Collins z USA po 25 kW, které měly do éteru dodávat výkon 50 kW (s anténní soustavou s celkem 32 prvky). Stavba byla v plánu na prvním místě, avšak v polovině září vysílací technik zjistil, že sice bylo naplánováno místo pro vysílač, ale na prostor pro chladicí systém a na umělou anténní zátěž jaksi zapomněli. Nicméně termín pro zahájení vysílání v listopadu musel být dodržen. Studio bylo plánováno do údolí v Como.

I přes několik obtíží začalo v listopadu 1976 Radio 24 opravdu vysílat, poprvé dne 13. 11. 1979 na kmitočtu 101,6 MHz. Nejdříve hrálo jen z magnetofonového pásku, jelikož radiové spojení s Como ještě nefungovalo, od 28. 11. 1979 pak spustilo i živé vysílání.

Příjem však nebyl poněkud v souladu s plánem: signál se dostával příliš daleko na sever. Ukázalo se, že příčinou bylo špatné měření pomocí kompasu, kde se podle chybného pokynu zapomnělo na severní magnetický pól: antény musely být otočeny o 4°. Mechanicky to sice nebylo možné provést, dalo se to však vyřešit elektricky s fázově pootočenými prvky v přívodním vedení.

Velmi brzy však docházelo k trvalému rušení kvůli rozhlasovým posluchačům, kteří v oblasti Zürichu na kmitočtu 90,9 MHz přijímali velmi výkonný vysílač a jejich přijímač tak rušil o mezifrekvenční kmitočet 10,7 MHz výše na 101,6 MHz. Proto byl změněn kmitočet stanice Radio 24 na 103,5 MHz. Avšak toto všechno je nic proti tomu, co v zápětí následovalo: příkaz k ukončení od italských úřadů, který si vymohla pošta PTT, a to již měsíc po zahájení vysílání - dne 20. 12. 1979 mělo být Radio 24 umlčeno.

Rozhodujícím dnem byl čtvrtý leden roku 1980. V této době pan Schawinski prostřednictvím stanice vybízel k petici - sehnal 212 tisíc podpisů. U politiků tímto sice nedosáhl naprosto nic, avšak od posluchačů mu tak vzešla doposud neznámá solidarita. A dne 4. 1. 1980, jak se italští úředníci přiblížili ke stanici, jim nikdo v rozhlasovém studiu neotevřel. Záležitost se sice dostala před soud, ale projednávání mohlo trvat několik měsíců a tak se zdálo, že Radio 24 je zachráněné.


Posluchači chtějí stanici zachránit

Pošta PTT však zvýšila nátlak na italské úřady a dne 22. 1. 1980 se ke stanici přiblížil policejní vojenský oddíl, aby pomocí svářečky uvolnil uzavřené dveře, vyřadil stanici z provozu a stanici úředně uzavřel. O několik dnů později příznivci stanice pečeť zlomili a opět uvedli stanici do provozu. Po dvou dnech přišla znovu policie a vysílač tentokráte zcela rozmontovala.

Teprve až 20. 3. 1980 si pan Schawinski mohl přijet pro odvezené prvky. Po třech dnech prací na opravě, dne 23. 3. 1980 pak stanice Radio 24 opět zahájila vysílání. Dne 19. 8. 1980 dokonce ve stereu - to vysílatel SRG s lokálními stanicemi skutečně až do tehdejší doby nedokázal. Avšak dne 3. 10. 1980 přišel opět příkaz k uzavření stanice, o uzavření bylo
rozhodnuto dne 18. 11. 1980.

Posluchači sice v zápětí obléhali stanici, avšak dne 25. 11. 1980, když bylo špatné počasí a proto už jen 150 nejvěrnějších posluchačů vytrvalo u stanice, přistoupilo ke stanici třicet policistů vyzbrojených obušky, pistolemi, svářecími hořáky a tvrdě ukončilo provoz stanice. Až v polovině ledna roku 1981 bylo opět zahájeno vysílání – a to jen do 21. 1. 1982. Dne 4. 5. 1982 pak bylo vydané rozhodnutí o tom, že podle italského práva stanice Radio 24 není nezákonná. Definitivní rozhodnutí o legálnosti padlo ovšem až v roce 1987. V té době už stanice dávno neexistuje.


Pirátská stanice "v taxíku"

O pět let dříve, v roce 1982 – to pirátské stanice stále ještě existovaly. Například 19. 1. 1982 se uskutečnil velký zátah na Radio Jamaica, které každý den od 20 hodin vysílalo 1,5 hod. z hory Pizzo Groppera. Nicméně hora byla tak zledovatělá, že úředníci pošty PTT nemohli vyjet nahoru. Neměli žádnou chuť, aby se tam pěšky vyšplhali po ledu a raději si počkali, až pracovníci „černé“ stanice sejdou dolů. Pět jich přitom bylo zatčeno, ale následně opět propuštěno, poněvadž se nenašel žádný vysílač. Úředníci pošty PTT pouze zabavili kontrolované taxi, občas jeho vysílací přístroj a autotelefon. Stanice pana Schawinskiho, skutečně v té době ještě vysílající, přešla na vysílání z jednoho ukrytého převáděče. Kuriozitou byla také jedna píseň stanice Radio 24, kterou společnost SRG proti své vůli musela vysílat, protože se tato skladba dostala až na druhé místo švýcarské hitparády.

Od roku 1981 švýcarské rádio DRS začíná vysílat v německém jazyce nepřetržitě. V listopadu roku 1983 pak stanice Radio 24 zahájila ve Švýcarsku konečně legální vysílání – a to už z Zürichu. Původní vysílací zařízení Radia 24 v Itálii bylo prodáno stanici Radio Sunshine. Nový vlastník - přítel pana Schawinskiho – s koupí neměl ovšem mnoho štěstí: ztroskotalo již zahajovací vysílání, protože v přehřátém studiu (od filmových lamp) mixážní (režijní) pult neplnil svou funkci. V té době už také s novými rozhlasovými stanicemi nikdo vážně nepočítal, protože nebyl zájem přijímat signál slabých stanic z hor.

Na to veřejnoprávní švýcarský rozhlas reagoval programem pro mladé DRS 3 a v roce 1986 se u vysílatele DRS konečně vysílá stereofonně ve všech třech sítích. Švýcarsko se díky stanici Radio 24 dočkalo dřívější liberalizace svého rozhlasového vysílání - před Německem, Rakouskem a Francií. Radio 24 přitom nebylo výhradně hudební stanicí. Za zprávy z mládežnických nepokojů v Zürichu bylo rádio výslovně pochváleno primátorem, naopak vysílatel SRG byl kritizován.


Jolly Roger - film k rádiu

Když v roce 1985 stanice vysílající populární hudbu už není svou náplní dost zajímavá, chce pan Schawinski zahájit vysílání klasické stanice s názvem Radio Opus. Avšak toto mu není dopřáno. Jeho návrh byl v roce 1986 zamítnut. O to více klasiky se od té doby vysílá na DRS 2.

Píše se rok 1999. Dvacet let po zprovoznění Radia 24 u DRS zahájilo své vysílání rádio pro mladé Virus, poněvadž stanice DRS 3 mezitím (spolu se svými posluchači) zestárla.

Pan Roger Schawinski později zahajuje i vysílání televizní stanice - Tele 24. V období krize po roce 2000 však i tato televize zaniká. Po více jak dvaceti letech pak pan Schawinski prodává všechno, aby mohl začít pracovat jinde, mimo média. Ovšem těmito předsevzetími se dlouho neřídil: a tak se pan Schawinski se stal v roce 2004 šéfem Sat 1. A dřívější pirátská léta už jen připomíná dokumentární filmový tvůrce Beat Hirt ve švýcarsko-německém filmu Jolly Roger /5/.


Zdroj: Tento příspěvek je exkluzivní úryvek z knihy „Piratensender - Geschichte und Praxis“ (Pirátské stanice - historie a praxe), vydavatelství Siebel-Verlag, Meckenheim 2004, 288 s., 13,90 EUR, ISBN 3-88180-637-7, pro satCentrum přeložil Petr Miklík

Použitá literatura:
/1/ Radio Benelux, vlastní internetová stránka www.radio-benelux.de,
/2/ Roth, W. -D., DL2MCD, Evropští hudební piráti začínali ve Skandinávii, Funkamateur 53 (2004), č. 8, s. 790 až 793,
/3/ Radio Caroline, vlastní internetová stránka www.radiocaroline.de,
/4/ SRG, vlastní internetová stránka, www.srg.ch,
/5/ Mesch & Ugge a. s.: Jolly Roger - Kapitola švýcarské mediální historie, www.jollyroger.sch.
Funkamateur (Německo), č. 6/2005, s. 564 a 565, volně upraveno a zkráceno


Poznámka ke textu: A jak vypadá logo k filmu „Jolly Roger“? „Logo je ve tvaru pirátské vlajky. Uprostřed (ve výřezu) gramofonové desky je smějící se lebka se sluchátky na uších pod ní dva zkřížené mikrofony a dole pod tím velkými písmeny JOLLY ROGER. Zdroj Hirt: název „Jolly Roger“ označuje pirátskou vlajku a nikoliv samotného Rogera Schawinskiho.