První částí dnes zahajujeme diskusi o STA, ve které se pokusíme současný stav a znalosti sumarizovat přímo pomocí odpovědí odborníků z této oblasti, a to nejen ředitelů či jednatelů odborných instalačních, revizních či znaleckých firem, ale také statistiků, právníků či zástupců centrálních orgánů vytvářejících legislativu k této problematice.


Stejně jako občas v tisku, tak i na internetových stránkách probíhají časté a bouřlivé diskuse k článkům na různá témata. Jedním z nich jsou i diskuse o společných televizních anténách, do kterých se sice zapojují samozřejmě zastánci všech technologií dodávek televizního signálu, ale ne vždy jsou jejich odpovědi natolik fundované a odborně podložené, a tak je řadový čtenář z takové diskuse spíše dezorientován než poučen.

Abychom se tedy v této problematice posunuli dopředu, pokusíme se současný stav a znalosti sumarizovat přímo pomocí odpovědí odborníků z této oblasti, a to nejen ředitelů či jednatelů odborných instalačních, revizních či znaleckých firem, ale také statistiků, právníků či zástupců centrálních orgánů vytvářejících legislativu k této problematice.


Začněme ovšem od začátku, a to tedy historií. Společné televizní antény se v Československu začaly instalovat v šedesátých letech minulého století jako součást vybavenosti nově stavěných bytových domů. Kolektivně se pracovalo a bytové panelové velkodomy byly vlastně pokusem i o kolektivní bydlení zdůvodňované hlavně šetřením zemědělské půdy. Po právní stránce komentuje renomovaná pražská právní kancelář vývoj takto :

- základem právních názorů v tomto oboru je sice poněkud již letitý zákon o telekomunikacích č. 110/ 1964 Sb., který byl sice již několikrát novelizován, ale podstatné odstavce pro STA změněny nejsou. Podle jeho 5 odst. má občan stále právo na zřízení rozhlasové a televizní antény za určitých podmínek, kdy zřízení STA na bytovém domě je nadřazeno nad zřízením individuální antény, a týká se to výslovně programů tuzemského veřejnoprávního vysílání a vysílání s licencí z terestrických vysílačů. Pro příjem jiných televizních stanic ze zahraničí lze podle pozdějších právních úprav použít i individuální anténu či satelitní zařízení. Důležitý je ovšem závěr 5 odst., který říká, že STA je nedílnou součástí stavby a přeložení nebo úpravu antén může nařídit stavební úřad, a to jen z důvodu ohrožení stavebního stavu nemovitosti, nebezpečnosti pro okolí nebo narušení vzhledu domu. Poslední podmínka se však může aplikovat na historické budovy před rekonstrukcí, což ovšem panelové domy nejsou.

Právníci ve výkladu pokračují dále: majitel nemovitosti je zásadně oprávněn zřídit společnou anténu do svého majetku bez souhlasu nájemníků, ale nikdo nemůže být nucen k tomu, aby souhlasil se zavedením přípojky ( nebo TKR ) do svého bytu a nebo aby dokonce toto zařízení užíval. Ovšem tam, kde je společná televizní anténa již zřízena a zavedena do jednotlivých bytů, bez ohledu, zda nájemník (či „družstevník“ ) tuto společnou anténu užívá či neužívá, musí za ni platit stanovený poplatek, který ovšem může být dle stanov SBD či jiných odsouhlasení zakalkulován i v poplatku jiném ( např. za celkový odběr elektrického proudu ve společných prostorách ).

Užívání společné televizní antény ( za předpokladu, že současně není užívána individuální anténa) je tedy z právnického hlediska ekvivalentní individuálnímu příjmu, protože jde o uzavřený rozvod do jednotlivých částí domu rozděleného na samostatné byty a v systému není žádný výstup ve společných prostorách, který by bylo možno využít pro kolektivní příjem za účelem výdělku či za účelem dalšího rozšiřování díla.

Pokud jsou v tomto uzavřeném účastnickém rozvodu od STA instalovány pouze tuzemské veřejnoprávní televizní a rozhlasové programy a nebo jiné televizní programy (např. dálkový příjem televizních programů ze zahraničí či volné satelitní programy) a anténa splňuje základní podmínky STA ze zákona, pak žádný z různých ochranných svazů nemá v tomto případě žádná práva na vybírání jakýchkoliv dalších autorských ani produkčních poplatků.

Proto také zákon, který v tomto směru předložilo MK ČR pod č. 121/2000 Sb. není všeobecně respektován, protože k němu nebyl doposud vydán jasný právní výklad všech zainteresovaných orgánů, aby se ozřejmilo, za co se vlastně platí, protože po penězích vzešlých z vysílání veřejnoprávních programů se na jeho základě pídí pouze jeden autorský svaz. Osobně nevím, proč by za státem činěný úkon měla inkasovat peníze ještě soukromá firma. STA s pouze výše uvedenými programy by nemělo být použito k výdělečné činnosti za základní poskytované programy a např. bytová družstva pro něj nyní mohou zřídit vlastní účet.

Koncesní televizní poplatek je zcela jinou samostatnou platební povinností každého držitele televizního přijímače.

V domě dle rozhodnutí jeho vlastníka ( či zastupitelského samosprávního nebo vlastnického orgánu ) může být současně provozována jak společné televizní anténa s jedním či více kabelovými rozvody ( TKR ) a povolenými individuálními anténami a individuálními satelitními soupravami. Jako premisu beru, že každé STA na bytovém domě svého vlastníka má, protože je obvykle nedílnou stavební součástí majetkové skutečnosti nemovitosti stejně jako rozvody vody či dalších základních médií. I pokud je STA instalováno na dům dodatečně, je i účastnický rozvod hodnotou objevující se na znaleckých posudcích vztahujících se k dané nemovitosti. Televizní kabelový rozvod (TKR) , který bývá instalován obvykle dodatečně, v majetku domu většinou nebývá, ale majetkem či součástí bytu může být účastnická přípojka (zvláště je-li její instalace zaplacena obyvatelem bytu) spojující byt s nejbližším přepojovacím či rozvodným uzlem.

Současné znění zákonů s touto tématikou je však připravováno k novelizaci, protože i STA začínají být využívána k dalším službám než je prostá dodávka základních tuzemských veřejnoprávních televizních programů a programů vysílaných s licencí.

Vladimír Mazálek, www.tel-satexp.cz