Nejznámějšími jsou pravděpodobně anglické pirátské námořní stanice z období od roku 1964 do zákazu v roce 1967. V první řadě všichni jmenují zvláště pirátskou stanici Radio Caroline. Avšak historie evropských hudebních námořních stanic začíná již v roce 1958 ve Skandinávii.


Ve Skandinávii, jako všude v Evropě v onen čas, byl však na rozhlas a televizi vytvořen monopol. Nicméně, právě v zemi bez přístupu k moři – totiž ve Švýcarsku – se zdánlivě přišlo na to, že do mezinárodních vod už žádný národní zákon o vysílání nesahá. Merkur Reklame a později i Internationale Merkur Radio Anstalt se sídlem v Zürichu a Liechtensteinu si totiž dali v Panamě zaregistrovat německou rybářskou loď Cheeta 1, kde byl zamontován malý vysílač. Od poloviny července roku 1958 v Sundu (Malmő) mezi Dánskem a Švédskem vysílali pro území aglomerace Kodaně na kmitočtu 93,1 MHz.


Dánsko: Radio Mercur a DCR

Radio Mercur, byl název první pirátská stanice, která vysílala také na VKV. Ve své době tak byla o nějaký rok napřed – koneckonců na střední vlně měli nejenom jasně vyšší dosah. I těchto letech je bylo navíc podstatně více slyšet než VKV rozhlas, který byl zavedený před necelými deseti lety. Pásmo VKV bylo naproti tomu ještě velmi prázdné a při vysílání nad vodní hladinou byl dosah lepší než v úrovni země. Snad se chtěli vyvarovat mezinárodních problémů a tak také museli na loď instalovat pouze kompaktní a osvědčenou anténu VKV.

Další výhodou bylo, že v díky směrové anténě se při výstupním vysílacím výkonu jen 1,5 kW dosáhlo v cílové oblasti síly pole, která by odpovídala vysílacímu výkonu 20 kW. Na tehdejší poměry to byl na VKV vysílání pořádný výkon. Mnoha posluchačům nejdříve ovšem museli pro nový program též opatřit přijímač VKV.

Nabídka pořadů Radia Mercur jako různá směs z pirátské romantiky uplynulé doby a moderní populární hudby měla u dánské mládeže velký úspěch, ačkoli tam měli rozhlasová studia a ta v této zemi produkovala většinu rozhlasových relací. V této době byly na pevnině skutečně zakázané pouze stanice, nikoliv však pouhá produkce rozhlasových relací. Rozhlasový program byl pak přenášen z pomocné lodi nebo – za špatného počasí s příliš vysokým vlnobitím – zvláštním letadlem pro vysílací loď.


Červená přináší někdy problémy

Vedle dánského existovalo i anglické vysílání. Loď byla natřena červenou barvou. Tuto barvu evropská námořní stanice nezměnila – poslední vysílací loď Radia Caroline, Ross Revenge, je ještě dnes nazývána „Dáma v červeném.“

Radio Syd muselo ovšem svou vysílací loď jednou přetřít bílou barvou, poněvadž její červený barevný odstín nebyl přípustný. Leckde je tento odstín rezervován pro požární lodě, které ovšem jsou pro námořní vysílač častokrát také nefunkční. A to proto, že jsou již konstruovány k tomu, aby za vichru a bouře setrvaly na místě určení. Ross Revenge byla zprvu natřena dokonce růžovou barvou, což však vyvolalo protesty diskžokejů.

Ovšem již po jednom týdnu Radio Mercur prostředí moře opustilo, dříve než se zamýšlelo: v noci ze 17. na 18. července byla zničena kotva a anténa. Loď byla mořským proudem unášena ve směru ke Švédsku a krátce před Malmő doplula k pevnině. Loď museli odvléci do přístavu a opravit.

U námořní stanice tyto problémy přetrvávaly až do jejího konce – pouze později se vyhledávání přístavů již stalo velkou nevýhodou, neboť potom, co loď opustila mezinárodní vody, udeřil úřad. Dánská vláda kromě toho působila na Panamu, aby tamní úřady registraci lodě anulovaly, jestliže vysílač nebude zakázán, což Panama na konci srpna roku 1958 učinila. Tím byla loď pokládána za zbavenou právní ochrany, což mělo ještě zlé následky.


Peníze na reklamu začaly „plynout“

Jestliže by se před Kodaní setrvalo u tohoto programu VKV, tak by stanice z lodi snad nikdy nebyla zakázána. Nejdříve totiž dánská vláda zároveň zaujala vyčkávací a přijatelný postoj, že malým námořním stanicím již brzy dojdou peníze. Ačkoliv už neexistovaly dohromady více jak čtyři námořní skandinávské stanice, tato záležitost se však rychle rozvinula podivnou dynamikou. Po vstupu bankéře Alexe Thompsona do této záležitosti se zadavatelům reklamy stanice jevily jako seriózní firmy a peníze do reklamy začaly „přitékat“.

Protože program Radia Mercur mohl být dobře přijímán nejen v cílové oblasti v okolí Kodaně, nýbrž ve velké části Dánska a také v jižním Švédsku, brzy se také vysílaly švédské programy – někdejší švédská královna krásy, Britt Wadner, si zakoupila nejprve dvě, potom tři hodiny vysílacího času za den. Proto byla anténa VKV v té které době manuálně natáčena o 180° do jiného směru.

Po dvou letech už malá loď Cheeta 1 nestačila a byla proto podpořena větší vysílací lodí Cheeta 2. Nyní tedy měli dvě vysílací lodi a již začátkem roku 1961 - se dvěma VKV vysílači - zkoušeli první pokusné stereofonní vysílání v Evropě. Pro příjem potom byly logicky nutné také dva rozhlasové přijímače VKV.

V červenci pak byla loď Cheeta 1 v jednom norském přístavu opravena a poté umístěna na novou pozici. Po několika týdnech na novém stanovišti však silné vlnobití způsobilo zhroucení antény, proto byla pozice lodi změněna a poněkud robustnější Cheeta 2 nyní zaujala toto nové stanoviště. Dánsko však plánovalo zákon namířený proti pirátům. Z tohoto důvodu pan Nils-Eric Svensson, vlastník švédské „podřízené“ společnosti Radia Mercur, Skanes Radio Mercur v září roku 1961 kompletně prodal Britt Wadner.

Ta navíc vysílala svůj švédský program, nyní na svém vlastním kanálu s názvem Radio Syd, aby tak byl nezávislý na situaci v Dánsku. V lednu 1962 také zahájili vysílání na VKV na kmitočtu 88,3 MHz a později jej změnili na 91,5 MHz.

Existovala však ještě i jiná „roztříštěná skupina“, k níž patřili také tři diskžokejové Radia Mercur. Zakoupili libyjskou nákladní loď Nijmah al Haz a v Belgii si ji dali přestavět na vysílací loď, aby loď pojmenovali „Šťastná hvězda“, Lucky Star. Dne 15. září 1961 pak začali vysílat pod názvem Danmarks Commercielle Radio (DCR). Navzdory svému jménu loď nenašla svou šťastnou hvězdu: místo populární hudby vysílali lehkou klasiku, čímž si nezískali mladé rozhlasové posluchače.

Starším posluchačům klasiky zase překážely nezvyklé reklamní vstupy do vysílání. Dne 31. ledna 1962 neúspěšný tým i s lodí proto zase přišel do Radia Mercur, které tak mělo tři fungující vysílací lodě.

Ovšem nikoliv na dlouho: dne 12. února loď Cheeta 1 vyslala v bouři volání o pomoc, byla odtažena do kodaňského přístavu. Protože Panama registraci zrušila, v přístavu byla okamžitě zabavena policií. Loď tedy byla bez státní příslušnosti. Britt Wadner to pro Radio Syd odkoupila a tak od 2. března 1962 opět zahájili vysílání.


Dokončení příště


Tento příspěvek je exkluzivní výtažek z knihy „Pirátské stanice – historie a praxe,“ Siebel-Verlag, Meckenheim, 2004, 288 s., 13,90 EUR, ISBN 3-88180-637-7, FA-čtenářský servis #1671.


Literatura:

/1/ Knot, H.: Zvuková panoráma – unikátní portrét rozhlasové minulosti – skandinávského pobřežního rádia.
www.icce.rug.nl/-soundscapes/DATABASES/RP2/Scandinavian_offshore_radio.html

/2/ Carlsson, G.: Scandinavian Offshore Radio.
http://old.anorak.org/scandinavia.html

/3/ Radio Mercur: www.radio-mercur.dk; www.cwgsy.net/private/offshorepirateradio/mercur.html;
www.offshore-radio.de/mercur.htm

/4/ Skånes Radio Mercur: http://home.swipnet.se/-w-41748/srm.html

/5/ Radio Syd – portréty a zvuky:
http://home.swipnet.se/offshoreradio/radiosyd/; www.dxlc.com/dxn/9905/syd.html

/6/ Roth, W.-D.,DL2MCD: Pirátské stanice – historie a praxe, www.piratensenderbuch.de


Zdroj: dl2mcd@qsl.net, Funkamateur (Německo), č. 9/2004, s. 904 až 907, přeložil Petr Miklík, volně upraveno a zkráceno