Tisícovku starých rádií a různých náhradních dílů a součástek nasbíral za deset let Miroslav Chlud z Vizovic na Zlínsku. Sbírka zabírá několik pokojů v rodinném domě, nejstarším kusem je rádio německé výroby z roku 1928. Zprovoznit zejména stará rádia je však stále větší problém, protože již nejde sehnat originální součástky. Funguje proto asi jen necelá třetina rádií z jeho sbírky.

„Ta nejstarší pouštím skutečně jen při svátečních příležitostech, třeba o Vánocích, protože původní díly už moc nevydrží a nemohou se opotřebovávat,“ řekl sběratel. K rádiím měl pětapadesátiletý Chlud podle svých slov vždy blízko, v tomto oboru se vyučil a pracoval ve slaboproudém provozu. „Rádia jsem hlavně opravoval pro druhé, pak mě to chytlo a začal jsem je sbírat.“

Přírůstky do své sbírky shání na burzách sběratelů, kde se zásadně nekupuje, pouze vyměňuje. Sběratelů rádií je v republice asi 350. Některá rádia získá také náhodou od lidí. „Někdy mám však smůlu, když se třeba zeptám lidí, tak mi řeknou, že zrovna nějaké staré vyhodili, protože dělali velký úklid. To je mi pak líto.“ Nejcennější kusy podle něj vždy nemusí být ty nestarší. „Pořád mi třeba chybí rádia vyrobená v letech 1935 až 1940, která nejsou tak stará, ale některých bylo tehdy vyrobeno velmi málo, třeba jen jako ověřovací sada“.

Rádia má Chlud uskladněna ve svém rodinném domě, žádnou speciální údržbu údajně nevyžadují. „Musí jen být v suchém prostředí, vlhkost by jim škodila, chlad jim ale nevadí,“ prozradil sběratel. K současným rádiím je sběratel kritický. „Jsou většinou z plastu, který nemá ty správné rezonanční vlastnosti, už je to prostě spotřební elektronika, která se těm starým dřevěným skříním nevyrovná. Dřív, třeba ještě za války, bylo taky rádio mnohem cennější, bylo to nejsložitější elektronické zařízení v domácnosti, které neměl každý.“ Ještě v 60. letech minulého století stála podle něj velká hudební skříň asi 3500 korun, což byl asi pětiměsíční výdělek.


Zdroj: Jana Mokrejšová, ČTK, MF Dnes, 26.5.2006