V článku o konvertorech jsem se přes časem zabýval vývojem šumového čísla. Pro některé zejména hodně mladé čtenáře je to samozřejmě pouze kus historie, protože si už neumí představit horší konvertor pro příjem Ku pásma než 0,6 dB - a to ještě pouze ve variantě pro offsetovou parabolu, ale taková je už doba. Cílem mých článků na těchto stránkách není detailně a třeba i s pomocí matematických a fyzikálních vzorců odborně vysvětlit vývoje jednotlivých procesů, ale pouze popularizací tohoto tématu rozvíjet informovanost o koníčku zvaném satelitní příjem. Matematické modelování těchto procesů je sice velmi zajímavá stránka této věci, ale ne všichni si mají možnost v praxi ověřit její pravdivost a svoji sdělovací hodnotu to má pouze pro úzký okruh odborníků.

Šumové číslo konvertoru jako takové jsou spolu s hodnotou zesílení nejčastěji udávanými hodnotami na výrobním štítku konvertoru. Do jaké míry jsou tato čísla směrodatná a do jaké míry jsou pouze obchodnickým trikem podporujícím koupi právě tohoto konvertoru?

Při současných velice nízkých hodnotách konvertoru je rozhodujícím prvkem měření vlastně samotná metodika měření. Udávaná hodnota obvykle totiž je vlastně sdělením o průměrné kvalitě použitých elektronických součástek určených ke snímání signálu na přijímacích sondách, jeho zesílení v zabudovaných obvodech a odbavení signálů dál pro další cestu k přijímači.

V čem tkví průměrnost tohoto sdělení? Za dobu posledního roku, kdy je prodáván třeba konvertor Invacom 0,3 dB jsem u různých prodejců měl možnost proměřit či lépe řečeno vyzkoušet celkem něco 300 ks těchto konvertorů. Pro laika není asi nutno uvádět různé odchylka hodnot, ale snad postačí pohled do metodiky porovnání. Všechny konvertory byly porovnávány jednak obrazově na parabole Gibertini offset průměr 100 cm v nastavení na nejslabší analogový program vysílaný ze satelitu HotBird. Digitální program k porovnávání obrazu je oproti analogu dosti nevhodný, protože je proměnlivý skokově a to je pro takové porovnání málo rozlišující měřítko. Celkem šlo o porovnání 7 větších dodávek konvertorů, ale výsledky byly prakticky stejné . Rozdělení kvality v přepočtu na vzorek 30 konvertorů bylo podle dosti strmé Gaussovy křivky normálního rozdělení : 1 - 4 konvertory byly velice nadprůměrně obrazově lepší, 3 - 7 konvertorů naopak obrazově výrazně slabých a zbytek byl "šedý průměr", tedy zřejmě konvertory, které nevykazovaly zřetelné odchylky v kvalitě příjmu obrazu. Celkem se mi podařilo těch 300 konvertorů rozdělit na 14 velmi nadprůměrných, 38 výrazně horších a zbylých 248 bylo víceméně stejných. To je ale pouze porovnání, které rozhodně nemohu prezentovat tak, že ty nejlepší konvertory měly šum třeba 0,2 nebo 0,1 dB a ty nejhorší 0,8 či 1,0 dB. Pouze k tomu mohu konstatovat, jak se jejich kvalita práce projevila obrazově.

Jistě se ptáte - proč? Mluvíme o příjmu v pásmu Ku v rozsahu 10, 7 - 12, 75 Ghz a ač se to nezdá, je to pásmo v porovnání k průměru běžně použitých u integrovaných LNBF určených pro offsetové antény nadmíru široké. Podle mých dosavadních znalostí a porovnání (i matematického) mají současné konvertory Univerzal 0,3 dB pro kmitočet 10,7 Ghz stejnou výslednou účinnost jako dřívější úzkopásmové Ku konvertory (byly pouze pro výseč pásma 10,9 - 11,7 Ghz) se šumovým číslem 0,7 dB.

Hlavním bodem rozdílu jsou tady totiž ozařovače. U "offsetových" konvertorů to nemáme běžně vlastně ani nijak zjistit právě kvůli jejich pevným spřažením s ozařovačem, ale jako důkaz mohou posloužit měření na středové parabole s ozařovači vyrobenými přímo na vypočítané frekvence . Ti starší satelitní fanoušci si možná ještě vzpomínají na dobu, kdy se u středových parabol používal samostatně konvertor na satelit Eutelsat na 13 st. (spodní Ku pásmo) a druhý samostatný konvertor na francouzský satelit Telecom (horní Ku pásmo). Rozdíl ve vnitřním průměru těchto ozařovačů činí téměř 2,3 mm a pokud právě pokusy s nimi jsou velmi při použití přírubových konvertorů daleko lépe odhalují taje vysoké závislosti konečného výsledku kvality a účinnosti samotného konvertoru.

Porovnání přírubových konvertorů je daleko jednodušší, protože lze použít jeden ozařovač pro více značek konvertorů a tím si udělat zcela jasno mezi výběrem jednotlivých značek. Takže zůstaňme u přírubových Invacomů, které sice někdo může kritizovat pro nutnost jejich přesného nastavení v ose paraboly i v ohnisku samotném. V přírubovém provedení však ve značkách není zase takový výběr u tohoto šumového čísla, a pro vyzkoušení stačilo pět kousků pro měření na celý den.

Šlo o porovnání vlastně s použitím 3 různých ozařovačů - speciální pro spodní Ku pásmo, další byl víceméně univerzální k dané parabole Kovosat a třetí byl na pásmo 12 Ghz s nejvyšší účinností kolem frekvence 12,5 Ghz.

Každý praktik si již z této kombinace jasně dokáže představit, že vyváženost konvertoru se vlastně nejjasněji projevila při kombinacích na jednotlivých referenčních frekvencích (10,988GHz, 11,720GHz a 12,760GHz), kdy zkoušený konvertor při ozařovači pouze pro 11 GHz nejlépe pracoval právě v tomto pásmu a při zkoušení s "univerzálním" ozařovačem byl obraz asi o 10-15% horší a v nejvyšším úseku pásma opět tak o 20% horší oproti středu. Porovnání jsem dělal s analogovým TV programem, protože digitální obraz na horním pásmu zcela vypadl. Inverzní výsledky k těmto jsem pak u všech porovnávaných konvertorů získal z měření s ozařovačem pro horní Ku pásmo s tím, že obraz ve spodním pásmu byl horší i o více než 50% oproti nejvyššímu pásmu.

Nebudu tady popisovat jednotlivé kombinace měření, ale získal jsem u všech porovnávaných konvertorů jasný výsledek, že dobře průměrově a délkově zvolený ozařovač pro konkrétní požadovanou přijímanou frekvenci a program může zvednout možnost příjmu takového programu i o 30%, což by vlastně posunovalo skutečné šumové číslo zkoušených konvertorů až někam k šumovému číslu 0,1 až 0,0. To se mi zdá ovšem hodně nepravděpodobné, že by konvertory pak skutečně byly tak nízkého šumového čísla, protože ještě dál při zkoušení a napojení dvou rozdílných typů přijímačů na jednom z nich nebyly signály vůbec detekovány a druhý ukazoval v digitálu úroveň 20% a program zapsal a obraz ukázal.

Protože napojení konvertoru na dva různé přijímače bylo provedeno až na konci měření a pouze náhodně s jedním konvertorem, uvádím to pouze jako skutečnost. Musím ale přiznat, že tato skutečnost zcela vlastně posunuje celé porovnání na jeho úplný začátek a jako výsledek mi z něho vychází pouze to, že při výběru konvertoru a vhodného ozařovače pro tu frekvenci či její menší výsek lze přijímat anglické programy na nízkých frekvencích i na parabolu Kovosat 140 cm bez toho, aby vypadávaly při zatažené obloze - a to navíc v lokalitě, kde jsou tyto programy přijímány prozatím pouze s parabolami většími než 2 metry v průměru.

Pokud bych dal celé věci širší rozměr, pak hledání toho nejlepšího konvertoru je sice určitá cesta k vylepšení celé satelitní soupravy, ale systém návaznosti jednotlivých komponent je natolik složitě na sobě závislý, že několik desetin šumového čísla konvertoru je vlastně v celém systému zcela nepodstatných, pokud všechny ostatní komponenty jsou k sobě zcela kompatibilní. Je samozřejmě jasné, že čím je konvertor lepší, tím bude dávat souprava lepší výsledky, ale tím konstatování chci spíše podotknout, že dříve než se začneme shánět po opravdovém špičkovém konvertoru bychom měli zkusit projít všechny díly a spojení u soupravy a pokud možno odstranit ty nesrovnalosti komptability.

I pokud zůstaneme při dnes běžných offset parabolách, je velká škoda, že nikde běžně nenajdeme sdělení, s jakým konkrétním konvertorem bylo při jejich projektování počítáno, protože zejména u větších parabol se vyskytuje poměrně dost stížností, že ohnisko paraboly "nějak nesedí" a že pak účinnost paraboly - v tomto případě dokonce Gibertini 150 je s konvertorem Golden Star - totožná jako když se stejný konvertor použije u paraboly Gibertini 100 od stejného výrobce. Při letmém vyzkoušení se u Gibertiny 150 neosvědčil ani konvertor Invacom 0,3 dB, ale při použití staršího samostatného ozařovače pro offsetové paraboly v kombinaci s přírubovým konvertorem MTI 0,6dB byly výsledky takové, jak by se dalo u paraboly 150 cm velké běžně očekávat. Ozařovače konvertorů ve vztahu k typu paraboly rozhodně nelze podceňovat, i když se tím literatura vlastně nikde podrobně nezabývá a konečně většina běžných konzumentů satelitního příjmu taková detailní rozpracování problému ani nemají potřebu studovat, protože jejich úzký oblíbený programový výběr prostě jde k jejich spokojenosti a ostatní je nezajímá.

A tak ti, kteří se dnes drží offsetov paraboly pevně nastavených na jednu satelitní pozici kolem 80cm průměru a konvertoru kolem 0,7 dB a nebo i majitelé souprav UPC Direct jsou obvykle naprosto spokojení lidé, protože vlastně plynulý běh vybraného vysílání mají kvalitativně přes soupravu zaručen a pachtit se dál za něčím by jim snad nepřišlo ani na um.

No a ti ostatní? Zkuste také někdy tak zaexperimentovat a dostat ze své satelitní soupravy ještě víc. Vždyť vlastně celé to zkoušení je o tom, abychom věci konečně využili co nejvíc dříve než morálně a nebo pracovně zestárnou a nebudou k používání. A nebo než přijde jiný systém vysílání a my si budeme z dřívějších přijímacích satelitních systémů vybudovat doma tak malé muzeum.


Dr. Vladimír Mazálek, www.tel-satexp.cz