Z nadoblačných výšin se dnes rychle vrátíme na zem, nebo alespoň na střechu či balkón - v naší škole se budeme věnovat poslední součástce nacházející se v ohnisku parabolické antény - polarizéru.

Šířka pásma frekvencí pro satelitní přenosy je omezená a proto, aby se do ní poskládalo co nejvíce kanálů, jsou elektromagnetické vlny z družic vysílány buď s vertikální, nebo horizontální polaritou, nebo s levotočivou či pravotočivou polarizací. Aby si konvertor vybral tu správnou, námi zvolenou polaritu, umisťuje se za vstupní ozařovač - (feedhorn) ještě tzvn. polarizér.

Obr.1 - magnetický polarizér firmy FUBA

V začátcích přímého satelitního příjmu se namísto polarizéru používalo mechanické provedení - dipólku (anténky), která se natáčela motorkem o 90 stupňů. Výhodou bylo přesné oddělení polarizačních rovin, nevýhodou však mechanická konstrukce, která zvláště v zimě zlobila.

Později se začaly používat magnetické polarizéry, kdy se změnou řídícího proudu ze satelitního přijímače mění, natáčí i tok přijímaných elektromagnetických vln v cívce polarizátoru. Výhodou je možné jemné nastavení polarizační roviny-tzvn. SKEW, nevýhodou větší průchozí útlum signálu. U dražších tipů, např. Fuba DAZ 977 a Swedishe Microwave byl útlum nižší, u domácích z Tesly Blatná či Sapeko Nitra pak někdy až hrozivý.

Nejrozšířenější polarizátory jsou dnes ty, které ani nevidíme, nebo si je mnohdy ani neuvědomujeme. Jde o universální konvertory, kde je polarizér integrován do tělesa konvertoru, zpravidla je již proveden na desce plošných spojů této jednotky. Polarizace se mění elektricky změnou napájecího napětí, přiváděného z přijímače do konvertoru po koaxiálním kabelu. Napětí 13-14 voltů se používá pro vertikální a 17-18 V pro horizontální polaritu. Výhodou je kompaktnost řešení, nízký útlum a velmi dobré oddělení obou polarizačních rovin. Toto řešení bylo zpočátku realizovatelné jen pro jednopásmové konvertory.

Dúvodem bylo to, že u příjmu ve více satelitních pásmech se kdysi zmíněnou změnou napájecího napětí vybíralo pásmo, protože se používaly konvertory s dvěma lokálními oscilátory. Výběr polarizační roviny byl pak realizován mechanickým či magnetickým polarizérem.

Dnes je u universálních širokopásmových konvertorů využíváno pro přepínání polarizace opět napětí 13/18 V a pro přepínání oscilátorů se používá signálu 22 kHz. Ale to už znáte z 1.hodiny této třetí třídy.

Složitější je situace u příjmu kruhově polarizovaných vln, levo či pravotočivých. Tam se polarita vybírá odrazem od vložených teflonových destiček, toto řešení však přesahuje látku Základní školy a vrátíme se k němu proto až později…