Kolem 800 lidí využilo v sobotu 2. 5. 2009 pozvání plzeňského rozhlasu a vydali se na prohlídku budovy na nám. Míru. Mohli vejít do všech rozhlasových nahrávacích studií a prohlédli si prostory, kam se jindy nemají šanci dostat. Redaktory a další pracovníky rozhlasu sledovali přímo v akci.


„Před dvaceti lety jsem dostal do terénu 20ti kilogramový magnetofon, dnes chodím s krabičkou s minidiskem, kam ze vejde 74 minut nahrávek v nejvyšší kvalitě,” pochvaloval si redaktor ČRo Plzeň Jiří Blažek. Zájemcům pouštěl ukázky natočeného mluveného slova, které se musí před vysíláním upravovat. „Pustím vám třeba jednoho borce ze ZČE. Poslechněte si, jak mluví,” upozornil zájemce Blažek. Následovala řeč plná pomlk, škobrtnutí, vzdechů. Vzápětí přišla už sestříhaná ukázka s téměř bezchybnou intonací. „Kdybychom to pouštěli rovnou, zabralo by váhání celé zprávy,” konstatoval Blažek.

Jednou z průvodkyň rozhlasovou budovou byla včera technička Jana Vavrušková. Třeba ve velkém studiu se lidé dozvěděli, proč musí mít místnost lichoběžníkový tvar, členitý strop nebo schody a proč se při nahrávání musí bubeník zavřít do oddělené kukaně. „Je slyšet tak moc, že by všechno přebil,” usmívala se Vavrušková. Lidem připomněla i historii plzeňského rozhlasu, který začal vysílat 5. května 1945.

V ten den se našla na soutoku Mže a Radbuzy v napůl zapuštěném bunkru ukořistěná německá vysílačka. Právě z ní se za pár hodin, asi pět minut po poledni, v éteru ozvalo: „Hovoří Plzeň. Svobodná Plzeň hovoří!” První vysílání zaslechli i američtí vojáci, kteří byli v té době u Stříbra. „Bylo to prý pro ně nesmírné morální povzbuzení,” podotkla Vavrušková. Další vysílání podpořil v následujících týdnech profesor Josef Skupa, který jej podle ní rozjel ve velkém stylu. „Dodal gramofony a začala se objevovat živá muzika,” připomněla Vavrušková.

V létě 1946 se „studio” přestěhovalo do sklepa dnešní školy naproti Krajskému úřadu ve Škroupově ulici, později do jednoho z domů ve Skřetově ulici. V roce 1947 bylo rozhodnuto o tom, že rozhlasu se postaví nová budova a to výhradně podle jeho potřeb. „Stavba trvala pět let a skončila v roce 1952,” konstatovala Jana Vavrušková. Dnes mají zvukoví mistři k dispozici například špičkový mixážní pult a další moderní techniku.

„Je to velmi poutavé vyprávění a jsem ráda, že jsem přišla na návštěvu. Plzeňský rozhlas ladím denně,” řekla jedna z návštěvnic Jana Doležalová.


Zdroj: Plzeňský deník, 2. 5. 2009