Sestřičky v bílém nabízely sekt zbarvený "do krvava", v upomínkových balíčcích se skvěly náplasti a teploměry. Pražská předpremiéra Nemocnice na kraji města po dvaceti letech, kde její první díl a dokument z natáčení zhlédli spolu s hosty poprvé i mnozí herci, se nesla v lékařském stylu. Divákům se tu říkalo "pacienti", promítání mělo krycí název "vyšetření" a následný večírek dostal přezdívku "rehabilitace".

Někteří přiznávali, že by ji opravdu potřebovali. Natáčení totiž trvalo téměř dva roky. "Navíc jsme museli práci na čas přerušit, protože seriálové město Bor představoval Beroun, který zasáhly loňské povodně," připomněl režisér Hynek Bočan. Sám prý v rámci odborných příprav zažil - jako divák - čtyřiadvacet operací.


Vzniklo třináct dílů

Volné pokračování legendy Jaroslava Dietla a Jaroslava Dudka, jež natočil Bočan podle scénáře Jana Otčenáška, má třináct dílů. Stálo 75 milionů korun a producent ČT Jaroslav Kučera si od něj slibuje ještě vyšší zájem než o nynější reprízy minulých částí. "Na ty se dívá čtvrtina národa, od premiéry čekáme tak třicetiprocentní sledovanost," odhadl.

Na slavnosti, kde byla pokřtěna i hudební nahrávka a představena chystaná knižní podoba seriálu, byli v obležení hlavně herci. Přišli i noví, "připsaní" hrdinové, největší zájem však budil představitel primáře Blažeje Josef Abrhám. Toho děj zastihuje "opět jako suveréna v rodině i na pracovišti". Herec se tomu směje. "Pravda je, že Blažej byl od počátku napsán jako suverén a mně to moc příjemné nebylo. Ale Dietl si toho asi všiml a trošku slevil," vzpomíná Abrhám. V nové řadě prý slevili autoři ještě víc. "Pochopili, že k suverenitě patří jistý věk, diváci už by mi to asi nevěřili. Čili doufám, že v Nemocnici na kraji města po dvaceti letech jsem takový normální chlap," prohlásil herec, který se srdečně bavil s oběma svými seriálovými manželkami - předchozí Hanou Maciuchovou i nynější Andreou Čunderlíkovou.

V sále nemohli chybět dva lidé, jejichž zásluhou se nový seriál zrodil. Koproducent Borek Severa s nápadem přišel, přesvědčil o něm dědičku autorských práv Magdalenu Dietlovou, a kdykoli se zavedla řeč na případné další pokračování, nadšeně prohlašoval: "Pokud by to záleželo jen na mně - klidně!" Dietlová sice četla všechny nové scénáře, viděla už sedm z premiérových dílů, po úvodních scénách z ní spadly veškeré obavy a s výsledkem je prý spokojená, nicméně před publikum předstoupila přece jen trochu rozechvělá. "Modlím se, aby mi Jaroslav tam seshora nespílal, aby pochopil, proč jsem dala k pokračování svůj souhlas," přiznala vdova po Dietlovi.

Projekci úvodní části sice odměnil potlesk, v kuloárech se však přetřásalo, že srovnávání novinky s legendou se tvůrci stejně nevyhnou. "Jsem si toho vědom, můžu jen věřit, že i náš příběh lidi zaujme," konstatoval Otčenášek. "Dělal jsem to nejlépe, jak jsem uměl," říkal také skladatel Zdeněk Barták, jehož hudba vystřídala původní melodii Jana Klusáka. Ale byť se donekonečna opakovalo, že nový je příběh, autor, režisér i skladatel, že se točilo o nové době i novou technikou, přesto se celým večerem vznášel opar Dietlovy éry. "To není nostalgie," shrnul Bočan. "Dietlova Nemocnice je prostě nejlepší seriál, který byl u nás napsán. Proto se stal kultovním i pro mladé."


Zdroj: Mirka Spáčilová, MF Dnes, 10.10.2003