Řečeno právě zakázanou češtinou, "bedna podražila". Spor o televizní a rozhlasové poplatky prozatím končí. Za čas se vrátí, protože je to spor v principu nekonečný, jako je nekonečná částka, o níž se ČT bude snít. Poslanci vnesli do sporu kus spravedlnosti. Platit bude každá rodina, ne jen ti ochotní. Zdražení je pro koncesionáře malé, v ceně dvou či tří piv měsíčně.


Pro ČT je to pěkná suma. Výrazně naskočí díky zániku neplatičů. Běda však tomu, kdo by zkoumal, k jakému zlepšení programu za ty peníze dojde. ČT nic takového ani neslibovala. Slibovala, že nedojde ke zhoršení.

Říká se krkolomně: veřejnoprávní program. Nebo: televize veřejné služby. Co to je, popisují stručně zákony a mnohomluvně statuty a jiné vysvětlivky. V zásadě jde o typ programu, který je z větší části podobný nabídce soukromých stanic a z menší části se zabývá tím, čemu říkáme "služba cenným hodnotám", případně "udržování a rozvíjení kulturní identity národa", jak chcete.

To může být pro národní společenství důležité. Zákon tomu také přiřkl obrovskou sumu našich peněz. Několik miliard. Proč ne. Je však divné, že existují i mnohé další, neméně zásadní a kulturně důležité činnosti, poezie, výtvarné umění a třeba i kluby filozofů a teoretických fyziků, kterých se žádné miliardy netýkají.

Televizní umění má miliardy, český film ne. Proč? Jsou to divné iluze. Televizi a sportu jsme z hlediska domnělé důležitosti přiřkli miliardy z veřejných peněz. Spisovatelům, filharmonikům, sochařům či vědcům dáme pár tisícikorun.

Z hlediska idejí, podle nichž televizi platíme, jsou daleko záslužnější než celý program ČT. Přestaňme se ohánět významností veřejné služby. Parlament ve skutečnosti platí lidu jeho hry.

Jako Římané. O to, co je pro rozvoj národní identity skutečně důležité, nejeví zájem. Říká: Fidlejte, malujte a bádejte si za své. Já podporuji hlavně arénu s draky a gladiátory.


Zdroj: Karel Steigerwald, MF DNES, 1.4.2004