Na pozadí vojenského zásahu v Iráku se v oblasti Blízkého a Středního východu již delší dobu odehrává též bitva mediální, jejímž bojištěm se stává televize. Čím více se totiž Američanům daří mocensky pronikat do arabského světa, tím méně se jim daří pronikat do srdcí místního obyvatelstva. Spojené státy se domnívají, že na nepřátelských náladách mají lví podíl arabské televizní stanice, které šíří protiamerickou propagandu.


Chtějí proto ještě do konce tohoto roku uvést do provozu vlastní televizní kanál vysílající v arabštině. Televize, jejíž pracovní název zatím zní Středovýchodní televizní síť (The Middle East Television Network), má především konkurovat katarské satelitní stanici al-Džazíra, která si zejména na Blízkém východě udržuje dominantní postavení.

Al-Džazíru již od války v Afghánistanu Američané obviňují ze zaujatosti a náklonosti k teroristům. Situace, kdy právě tento satelitní kanál slouží v tomto strategickém regionu jako hlavní zdroj informací pro miliony lidí, je pro americkou vládu silně znepokojivá. Proto se již na jaře rozjel projekt na zprovoznění amerického satelitního kanálu vysílajícího v arabštině. Kongres již na jeho provoz uvolnil 32 miliónů dolarů. Vysílání bude spadat pod Vysílací radu guvernérů (The Broadcasting Board of Governers), která dohlíží na americké vysílání v zahraničí. Do její kompetence patří již dvě rozhlasové stanice vysílající pro arabský region – Hlas Ameriky a rádio Sawa (vysílá od března 2003). Zatímco Sawa, zaměřená především na vysílání populární hudby, je zvláště mezi mladými populární, Hlas Ameriky si pravidelně zapne necelá dvě procenta posluchačů. Američané proto mají pocit, že jejich hlas není dostatečně slyšet. Televize by to měla napravit.

„Nikdy v historii nebylo tolik zapotřebí, aby hlas Spojených států byl slyšet i v arabském jazyce. Všudypřítomný antiamerikanismus v této oblasti již nemůže být dále ignorován. Stanice bude poskytovat vyvážené a pravdivé zpravodajství, zaštítěné tradicí americké žurnalistiky. Pomůže tak arabskému světu otevřít se svobodě a demokracii. . . . Její vysílání výrazně zlepší chápání americké politiky a hodnot na Středním východě,“ praví se na stránkách amerického ministerstva zahraničí.

Norman Pattiz, hlavní organizátor projektu a člen rady guvernérů, nahlíží na situaci podobně. „Potřebujeme vytvořit prostor, kam lidé budou moci přijít a dozvědět se něco o americké politice, kultuře, kdo vlastně jsme, a to z našich vlastních úst.“ Podle něho však rozhodně nepůjde o propagandu, nebo o jakýsi nástroj ministerstva obrany. Američané mají jistě pravdu v tom, že arabská média jim nejsou příliš nakloněna (nepočítáme-li rozhlasové stanice financované přímo americkou vládou). Nad jejich plánem však visí hned několik otazníků.

Za prvé je otázkou, zda televizní stanice přinášející „objektivní“ zpravodajství amerického střihu může v současné rozjitřené atmosféře na Blízkém a Středním východě vůbec uspět. Alespoň pokud jde o počet diváků to jistě možné je, avšak i Američané si uvědomují, že nemohou zvolit formát čistě zpravodajského kanálu. Proto budou převážnou část vysílání tvořit zábavné pořady ze Západu, ve kterých se samozřejmě skrývá daleko větší divácký potenciál než v publicistice. K obrazovce by měly přilákat i mnoho těch, kdo by se jinak na americké zpravodajství již z principu nedívali. Dá se předpokládat, že většina z nich nebude přepínat program pokaždé, když přijde na řadu zpravodajství nebo některý z pořadů „vysvětlující americkou politiku.“ Zábava se tak má stát jakýmsi trojským koněm pro „objektivní informování arabského obyvatelstva.“

Za druhé se naskýtá otázka, jak bude zpravodajství nové televize doopravdy vypadat. Budou v něm reflektovány i stinné stránky americké okupace Iráku? Bude, na rozdíl od většiny amerických stanic, měřit stejně oběma stranám izraelsko-palestinského konfliktu? Bude se zabývat porušováním lidských práv v arabských ropných monarchiích? (Al-Džazíra, ať je její zpravodajství v některých případech jakkoliv sporné, si díky své kritice poměrů v Saudské Arábii a jiných diktaturách vcelku po zásluze získává značné sympatie diváků). A je vůbec možné, aby americká vláda dlouhodobě financovala vysílání, které by netlumočilo hlavně její vlastní názory? Nebude se, přes všechny proklamace, jednat také o propagandu, i když třeba poněkud skrytější? Pokud totiž někdo všechny okolo obviňuje z propagandy a sám se zaklíná objektivitou, je to vždy poněkud podezřelé. Inu, uvidíme.

Za třetí bude zajímavé sledovat, zda se nové televizi dostane od americké administrativy pouze finanční a morální podpory. Nedávné nařízení irácké vládní rady, zakazující stanicím al-Džazíra a al-Arabiya vstup do vládních budov a na tiskové konference, je znamením, že by tomu tak být vždy nemuselo.

Čtvrtý, a jistě ne poslední, otazník se vznáší nad smyslem celého projektu. Je vcelku pochopitelné, že americká vláda nechce sedět se založenýma rukama a poslouchat ze všech stran invektivy na svou adresu. O získání sympatií však usiluje jen na poli mediálním, což je pro ni nejjednodušší. Je ale sporné, zda "správným výkladem své politiky," aniž by měnila politiku samou, může něčeho významnějšího dosáhnout. Dokud bude z každého amerického kroku na Středním východě na hony cítit ropa, dokud se bude hloupě kličkovat mezi vznešenými řečmi o demokracii a zištným kamarádstvím se Saudy a na Ariela Sharona se jen občas výstražně zvedne obočí, sympatie obyvatel muslimského světa Američané nezískají, ani kdyby jim svou politiku vysvětlovali sebelépe.Přitom výraznější změna politického kurzu je samozřejmě velmi nepravděpodobná, neboť současná linie přesně sleduje národní zájmy, o které jde vždy především.

Všechny otazníky okolo nové televize odstraní teprve budoucnost. Lze si jen přát, aby všechny překvapila citlivostí a objektivností svého vysílání a pomohla tak alespoň trochu obrousit ostré hrany nevraživosti, které jsou dnes na Blízkém a Středním východě ostřejší než kdykoli předtím.


Zdroj: Martin Kloubel, Britské listy, 3.11.2003