S železnou pravidelností se objevují snahy kritizovat Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, žádat personální změny nebo rovnou odvolání Rady jako celku. Žádný jiný státní správní orgán nepoutá tolik pozornosti, ale je to celkem přirozené, neboť Rada pracuje a rozhoduje o médiích. Je tedy často i předmětem zájmu médií samých. Kromě chyb, kterých se samozřejmě i Rada jako instituce při své práci po celou svoji existenci dopouští, mělo na jejím negativním zviditelnění velkou vinu i všestranné a všudypřítomné válčení o televizi Nova. Své v tomto případě sehrály také PR a jiné agentury , často s napojením na politiky, stejně jako další aktivní kampaně jiných firem. Rady se před časem dotkla i krize v České televizi a často se stala předmětem politického soupeření. Intenzivní kampaň kolem RRTV vrcholila v době arbitráží a v období poměrně sporného odvolání Rady v roce 2003. Ani následná volba nově složené Rady se neobešla bez politického válčení a přetahování. V kompletním složení začala Rada fungovat až počátkem letošního roku. Rok 2005 by měla Rada zase zahájit s novým šéfem svého úřadu.

Práci RRTV i celého mediálního prostředí ovlivňovaly také aktivity politiků a přirozeně i plány na legislativní úpravy, mnohdy vedeny čistě účelovými zájmy. Současná poměrně složitá situace je do jisté míry ovlivněna také stavem legislativy. Návrh Zákona o elektronických komunikacích, který se připravuje více než rok a půl, je právě projednáván parlamentními výbory. Přestože se zdálo, že je návrh předem dostatečně předjednán a zkonzultován, množství pozměňovacích návrhů a připomínek k zákonu stále roste. Pro digitální vysílání a mediální oblast jsou důležité změny, které se vztahují k Zákonu č.231/01Sb., které však podle mého názoru nejsou navrženy s jasnou koncepcí, a nejsou zcela vyhovující a úplné ani pro v poslední době tolik sledované digitální vysílání.

Podstatnou úpravou, obsaženou v návrhu zákona , je jasnější rozdělení kompetencí mezi RRTV a Českým telekomunikačním úřadem. Ani v tomto případě se navrhovatelé nerozhodli pro zásadnější úpravu, která by od počátku uvažovala s ještě pokročilejšími plány v rámci konvergenčních tendencí. Spojení regulačních institucí pro média a telekomunikace do jedné instituce tak, jak je tomu v řadě zahraničních zemí, se zatím stále nestalo předmětem seriozních úvah. Přitom tato cesta přináší značné množství výhod a neguje dosavadní a stále pokračující nesoulady postupů obou dosud samostatných institucí. Místo systémového řešení zákon opět vychází a požaduje v řadě případů tzv. shodu postupu obou regulátorů.

Vrátím-li se k mému poněkud širšímu úvodu, je dobré vzpomenout, že se velmi často při kritice Rady řešilo jen personální složení případně některá sporná rozhodnutí, povětšinou s politickým podtextem. Jen velmi omezeně se hovořilo o změně systémové.

Již zmíněná, ovšem v podstatě neřešená ( a tím ani neodmítnutá) varianta konvergence má ještě i jiné sub-alternativy. Jedna z mnoha možností vychází z úprav našeho správního systému a z postavení Rady jako správního orgánu, která má však historicky vzniklou a téměř neměnnou strukturu a tím mj. i poměrně nekonkrétní odpovědnost.

Rada rozhoduje podle Zákona č.231/01Sb. jako kolektivní orgán nadpoloviční většinou, v zákonem vyjmenovaných případech většinou kvalifikovanou. Rada v zásadě rozhoduje o třech hlavních oblastech s odlišným charakterem posuzování a různých správních úkonů – licencování, změny licencí a sankce za správní delikty. V případě licencování jde o hodnocení souhrnu kritérií bez jejich jasně zákonem nebo vyhláškou určeného „váhového“ poměru (ad například rozhodování v některých standardních výběrových řízeních podle Zákona o zadávání veřejných zakázek atd.) – tedy i se subjektivním prvkem rozhodování. V případě sankcí jde o zjištění skutku a právní posouzení věci. I zde je možná subjektivní míra hodnocení, když se v počátku nesprávně nebo neúplně zjistí skutkový stav věci (např. bez dokazování odborným posudkem a podobně). V dalších případech, například u registračních úkonů nebo při kontrole splnění zákonných podmínek jde v podstatě jen o administrativní úkon. Technická správa kmitočtového spektra a související činnosti přecházejí podle nového evropského regulačního rámce plně na ČTÚ a agenda Rady s tím spojená odpadá.

Z velmi stručného popisu agendy Rady se nabízejí dvě možnosti – ponechat Radu jako orgán státní správy pro oblast médií a transformovat ji na dvě části nebo část řešení přestupků z činnosti Rady zcela vyjmout a ponechat je v kompetenci soudů.

V prvním případě by se dalo uvažovat o vzniku vrcholné části struktury, kterou by mohlo tvořit prezídium (je možné uvažovat i o ponechání současného počtu 13 členů nebo o jeho snížení) – s kompetencí udělování licencí, příp. jejich změn apod. (alternativě ještě se zpřesněním pravidel). Druhým článkem by mohl být orgán, který by tvořilo 3 nebo 5 tzv. vyšších správních úředníků, kteří by řešili a rozhodovali správní delikty a udělovali by příslušné sankce. Rozhodnutí takto členěné Rady by i nadále byla pravomocná , s možností soudního přezkumu (v případě podání žaloby u Městského soudu, případně v konečné fázi dovolání k Nejvyššímu správnímu soudu). Prezídium by bylo v tomto systému spíše vrcholným orgánem „politického“ charakteru, statut vyššího správního úředníka by naopak vyžadoval profesionální způsobilost a odpovídající kvalifikaci a plný pracovní úvazek včetně konkrétní odpovědnosti ( tedy na rozdíl od dosavadní praxe, kdy řada členů regulační instituce může a také vykonává i další zaměstnání nebo jiná časově i jinak náročná angažmá). V souvislosti s rozdělením struktury by se muselo dořešit postavení „prezidenta“ a případně způsob, který by mu mohl dát pravomoc přezkoumávat rozhodnutí prezídia nebo správních úředníků.

Druhá zmíněná varianta , tedy vyčlenění agendy do kompetence správních soudů, by si již vyžádala poněkud rozsáhlejší legislativní úpravu. Varianta 1 by zase mohla přinést větší přesnost rozhodování a vytvořila by prostor pro koncepčnější práci vrcholného orgánu inovované regulační instituce. Nakonec i tato „oddělená“ varianta regulátora obsahu by mohla být kompatibilní s celkově konvergovaným regulačním úřadem pro telekomunikace a média. Mohlo by jít o předstupeň zásadní proměny regulačního systému u nás, kterému se podle mého v budoucnosti stejně nevyhneme. Zkušenosti ze zahraničí zatím žádné vážné problémy z podobného uspořádání nepřinesly, naopak.

Poslední vývoj a debaty o roli Rady a vhodnosti jejího počínání souvisí s digitálním vysíláním a vztahují se rovněž k projednávanému Zákonu o elektronických komunikacích. Avizují-li poslanci množství změn anebo i možnost separace mediální problematiky z tohoto návrhu, otevírá se souběžný prostor možná i pro podobné systémové úvahy. Rozhodně jde o téma, které si diskuzi zaslouží. A nemusí být zavrženo jako před časem, kdy byl podobný princip konvergence navrhován během seminářů ČAKK a MI nad celkovou koncepcí zákona. Tehdy byl návrh odložen pro riziko „politické neprůchodnosti“. A tak mám jen obavy, zda poslední politický vývoj a řešení „následků“ podzimních voleb podobným způsobem nepozmění priority práce vlády a Parlamentu. A to i přes názor řady poslanců, že digitalizace je neodkladná…


Ing.Zdeněk Duspiva, publicista, 16.11.2004