Jedním z naprosto nejsledovanějších údajů v satelitní technice bývá beze sporu údaj o šumovém čísle či šumové teplotě, který je udán na konvertoru. Převážná většina satelitní veřejnosti hodnotí samotnou kvalitu konvertoru zásadně podle tohoto údaje, aniž by si všímala také jakýchkoliv dalších údajů. Je pravda, že těch vlastně na konvertoru ani o mnoho víc nebývá - nanejvýš tak výrobní číslo konvertoru a nebo série, někde ještě najdeme i něco o výrobci a nebo nějaký údaj o zemi původu. Jaká však je skutečná směrodatnost těchto údajů či podle čeho se při jejich výběru řídit?
Začněme třeba tou sérií. Číslo sice bývá řádově statisícové, avšak třeba u C konvertorů v něm bývají na začátku i čtyři nuly, což znamená, že konvertorů se zrovna moc nevyrobilo. Je to dáno také tím, že doposud se nesjednotily celosvětové normy ohledně přijímaného rozsahu a použití těchto konvertorů v Evropě dnes není zas tak rozšířené. Ani naši dovozci nejsou většinou přímí odběratelé od výrobců, tím jsou většinou jejich mateřské firmy sídlící v západní Evropě, jejíž země ovšem pro vlastní potřebu v tom pásmu nevysílají. A tak nějaká ta stovka konvertorů bývá čas od času objednána, ale její část můžeme na skladě ji můžeme najít často i po dvou letech. Typy se tady mění asi po roce, ale hlavní velkoobchod těchto konvertorů je v arabské Dubaji, odkud je Evropa povětšinou zásobována.
U Ku konvertorů je to podobné, ale tady se vyrábějí přece jen větší série, protože je tady i větší spotřeba, tedy zejména v Evropě. Také jde o zakázkovou výrobu, protože kmitočtový rozsah je zde v Evropě vlastně kontinuálně nejširší, ostatní světadíly mají obvykle nějaká omezení uplatněná alespoň v části celého pásma.
Životnost zejména Ku konvertorů je výrobcem plánována asi na 3 - 4 roky a podle toho jsou modelové řady také vyvíjeny a formovány. Je třeba si připomenout, že vše je opíráno o to, že třeba jako v SRN vlastně celou vesnici tak nějak preventivně obhospodařuje nějaký technik a prodejce v jedné osobě, který vlastně určuje obrat trhu tím, že tu a tam doporučuje a provede výměnu tzv. na jistotu, což je tam dosti zavedená praxe, kterou každý nejen respektuje, ale důvěřuje jí. A tak se také stane, že český technik v tom oboru prostě samostatně práci nenajde, ač zrovna jeho práce by byla levnější. Od místních lidí zejména na malých, vlastně soběstačných vesnicích, však vlivem tradice odbyt obvykle nenajde, a to ani při dodávce u nás mnohem levnějších dekódovacích karet.
Jako u dalšího údaje se zastavme u země původu. Již několikrát jsme si dokazovali i pomocí internetových adres výrobců a porovnáním typů, že v Evropě se toto zboží nevyrábí, byť by se jmenovalo jakkoliv. Dnes již skuteční výrobci opravdu sídlí jen v Koreji a na Taiwanu. Dokonce ani v samotné Číně jsme žádného nezjistili, ač Čína, Malajsie či dokonce Indonésie jsou významnými výrobci digitálních satelitních přijímačů. A tak značka Made in Japan či Made in EU označuje to, že některý z těchto států si konvertory nechal pro sebe vyrobit a ve svých zkušebnách jim udělil místní certifikát. To neznamená, že by kvalita těchto výrobků měla být nějak špatná. Je natolik automatizována a výstupy natolik kontrolovány, že dle mých zkušeností se ani nestává, že by v posledním roce některý konvertor z dodané série nepracoval. A tak nadávání na tajwanskou či korejskou kvalitu je už mimo obzor, protože mnohdy to nepoznáme ani ze samotných vnitřních součástek. Tam je již jen natištěna většinou značka firmy (třeba Sony nebo Philips), ale ve kterém pobočném závodě a ve kterém státě k výrobě došlo, to už se u součástek konkrétně nedočteme a organizační znaky výrobce identifikovat většinou neumíme.
Asi zcela jasným bude pro nás údaj o zesílení pod označením Gain. Udávaná hodnota je obvykle 50 - 60 dB u pásma Ku, u C pásma bývá 55 - 65 dB. My to při běžném příjmu na digitálním satelitním přijímači současné konstrukce ani nijak nepoznáme, protože naše kabelové svody bývají tak do 60 metrů, a tam těch ztrát zase tolik nebývá. Trochu poznat nad tuto délku to bývá u C pásma při slabých signálech, které při analogovém příjmu bylo možno vylepšovat různou funkcí LT filtrů a nebo pomocí zúžené přijímaného pásma, ale v digitálním příjmu se tak zatím děje většinou pomocí linkových zesilovačů, které však je nutno umístit do přesně vypočteného místa na svodu. Obvykle to bývá v v první pětině až čtvrtině svodu - v jiných místech svodu to naopak může signál úplně vyrušit. Tyto zesilovače ( obvykle do 20 dB ) stejně pracují i v Ku pásmu a zřejmě se časem objeví při použití malých parabol, kdy teprve jasně ukáží svoje schopnosti a opodstatnění.
Protože nyní u Ku konvertorů mluvíme už jen moderním typu Universal, tedy s frekvenčním rozsahem ( na konvertoru je napsáno Frekvenci range ) 10, 7 - 12, 75 GHz , bývá zde uvedena i frekvence oscilátorů obou pásem, do kterých je příjem rozdělen : 9 750 MHz a 10 600 MHz. Pak se zde umí ještě vyskytnout údaj Single universal , což je nám tedy jasné již z pohledu, že je pro jednoho uživatele a universální, a pak třeba údaj 40 mm , což je údaj průměru držáku, kterým se konvertor uchycuje za hrdlo či ochranný plastový obal vlnovodu v ohnisku paraboly. Tyto údaje mi ovšem připadají jako naprosto zbytečné, protože už výraz Universal říká vše. A pokud je tam ještě známá značka CE, která označuje shodu pro Evropu, myslím, že vše je dáno naprosto jasně.
A pak tu máme konečně to šťastné či nešťastné šumové číslo. Tento údaj a údaj o zesílení byly především v minulosti hlavními faktory při výběru konvertoru. Sám vlastním ještě víc než deset staré jednopolarizační typy úzkopásmových konvertorů s šumovým číslem 2, 68 dB, které však v daném pásmu dodnes pracují stejně dobře na stejných parabolách jako současné nízkošumové konvertory. Šumové číslo ( ať už udávané v dB u Ku konvertorů nebo ve stupních Kelvina u C konvertorů ) mají nějak označovat kvalitu použitých součástek a zesilovačů s označením vlastního šumu. Lehce řečeno citlivost konvertoru, přičemž čím kvalitnější, tím je šum bližší absolutní teplotní nule. Je tomu ovšem skutečně tak?
Podle všech dostupných nejčerstvějších pramenů je vlastně potřebný šumový práh již dosažen, ale současně je také již dostatečně nasycen současný trh. Osobně si myslím, že všeobecně dosažený šumový práh se u Ku konvertorů pohybuje kolem čísla 0,6 dB. Jako každá série výrobků je dána určitými vnitřními odchylkami, které sice nebrání v užívání a zcela se vejdou do určených mezí, ale přece jen se mírně liší.
A tak i každá vyrobená série konvertorů se dá ohodnotit známou Gaussovou křivkou s různou strmostí, kdy však všeobecně a podle tuzemských zkušeností ze 100 kusové série je asi 85 kusů stejně průměrných, asi 8 kusů podprůměrných a asi 7 kusů naopak nadprůměrných. A pokud ještě samostatně vyhodnotíme těch 7 nadprůměrných kusů, pak 3 z nich se dají obvykle zařadit do špičkové třídy, to ku příkladu tedy znamená, že při označeném šumu konvertorů tam najdeme i teoreticky 3 konvertory s šumem 0,5 - 0,4 dB. Je to asi shoda náhod v souhře součástek či podobné vlivy, ale to je skutečnost. A pokud takové konvertory u zásilek po celkovém pečlivém proměření všech konvertorů ze série vyberete a třeba necháte v certifikační dílně znova přeměřit, opravdu dojdete ke špičkovým šumovým číslům, která rozhodně necharakterizují celou sérii. Protiváhou jsou tedy konvertory prostě nepovedené, kde se vyskytla nekompatibilita součástek, ač k tomu vlastně žádný důvod nebyl. Někdo to prostě nazve teorií náhod, v praxi tomu ale tak skutečně je. A proč pak po novém měření y třeba velkoobchod z reklamních důvodů neměl označit tyto výjimečné konvertory zvláštním štítkem s údaji a prodávat je také za výjimečnou cenu pod nějakou jinou obchodní značkou?
Tato situace nastává samozřejmě i u C konvertorů, a je jedno, zda jednopolarizačních přírubových a nebo oboupolarizačních se sdruženým ozařovačem. Tady se v současné době bojuje o reálné hodnoty v rozmezí 15 - 17 K. Je však zajímavé, že tyto hodnoty jsou vyznačovány na konvertorech pro evropská a částečně i pro americké trhy, ale jinde se už od uvádění šumové teploty zcela upustilo, stejně jako na nových konvertorech pro Ku pásmo v Evropě již také tento údaj nenajdeme. Dělají se prostě již jen série s tak nízkými resp. kvalitními šumovými čísly či teplotami a jsou distribuovány v celých soupravách určených většinou společnostmi do dlouhodobého pronájmu, kde uživatele zajímá daleko víc konečná kvalita samotného příjmu než nějaká pro ně nepodstatná označení součástí bez podstatného konečného efektu. To je realita posunu v šumových číslech posledních let či měsíců ovlivněných přechodem na formu digitálního příjmu. Kvantita vysílaných programů přiklání i dřívější nadšené lovce částečně spíše ke sledování vybraných konkrétních programových balíků, protože začíná být problém s rychlou orientací v tisícovkách vysílaných programů.
A tady se zastavme u zdánlivých konvertorových drobností : preferujete u konvertoru vyrovnaný průběh šumu např. 0,8 dB v celém přijímaném pásmu a nebo dáte přednost konvertoru, který má třeba v horním pásmu šum 1 dB , ale třeba ve spodním pásmu jen 0,6 dB ? Jistě, je to školský příklad , takové rozptyly v hodnotách jsou dnes již extrémní a v obchodech je naměříte maximálně právě u těch nepodařených konvertorů z celé série, ale obchodní označení samozřejmě raději použije k propagandě a označení číslo co nejnižší, byť by se na konvertoru vyskytovalo jen v setince rozsahu pásma než údaj o průměru či dokonce o minimu. Proto a také z výše uvedených důvodů dnes u konvertorů nenajdete žádné samostatné lístečky o průběhu zesílení a šumu v závislosti na frekvenci, ač je zejména starší generace tvrdě vyžaduje. Jako další povzdech je nutno konstatovat, že vlastně šumové číslo není doma laicky jak měřit a tak hodnota u různých konvertorů může vyznět na jednotlivých stanicích úplně jinak. Klidně se stane, že konvertor jedné značky se šumem 0,8 dB se chová daleko lépe než konvertor jiné značky se šumem 0,6 dB. Samozřejmě k tomu přistupují také další faktory jako ozařovače , vlnovody, kompatibilita s parabolou a systémem, apod. o kterých se zmiňuji v jiných článcích. Tady je opravdu dobré, když najdete takovou firmu, která vám na vaší parabole předvede více značek a vy si pak vyberete přímo podle vašeho pocitu a potřeby . Uvedu třeba takový příklad : zákazník si objednal přírubový C konvertor s extrémní šumovou teplotou 13 stupňů Kelvina. Protože takové konvertory se na trhu běžně nevyskytují, byl konvertor objednán jako vzorek od zahraničního dodavatele za dohodnutou cenu. Dodávka byla doručena zákazníkovi, který však po přezkoušení argumentoval, že jiná značka konvertoru s označením asi 15 stupňů Kelvina je podle něho lepší a rád by konvertor vrátil, přes to, že konvertor obsahuje všechny zcela originální etikety a označení. Kdo kde koho v tomto případě podvedl ? Podle vyjádření znalců z různých oborů nikdo nikoho. Zákazník konkrétní značku nepožadoval, ostatní jím objednané hodnoty se shodují a záruka na elektrickou činnost konvertoru stejně jak činnost sama je zcela v pořádku. To, s jakým polarizátorem, ozařovačem či přijímačem zákazník konvertor provozuje je jeho věc stejně jako to, jakých výsledků chce dosáhnout. Pokud věc není montována odbornou firmou a s následným potvrzením, že věc skutečně nepracuje ( jak to před nedávnem zavedla firma UPC ke snížení neoprávněných reklamací ), těžko je se pak něčeho domoci, tvrzení proti tvrzení je málo. Tady je potřeba pro takový správný výběr získat opravdu dostatek informací, abychom pak dosáhli hned napoprvé ten správný a očekávaný výsledek. Tady si mnozí jistě povzdechnou nad tím, kolik peněz do svého koníčka vložili než se dopracovali na potřebnou úroveň poznání.
A tak uvidíte -li v obchodě dnes již běžně konvertor bez označení šumu, neznamená, že bude zrovna špatný. Právě takové konvertory najdeme třeba právě na soupravách pronajímaných firmou UPC. A máme - li jinak co této firmě vytknout, pak rozhodně to nebude kvalita použitých konvertorů, které mnohdy opravdu příjemně překvapují svojí kvalitou i ve špatných povětrnostních podmínkách, i když jen na současně s nimi dodaných parabolách.
Tím pádem dnes zejména v Ku pásmu začínají vládnout sdružené konvertory Universal sice s velmi moderním designem a téměř výhradně s plastovou povrchovou úpravou či alespoň v plastovém pouzdře, ovšem s etiketou, která toho již mnoho o konvertoru samotném neřekne.
A čím se tedy při výběru těchto konvertorů řídit? To začíná být poněkud ošemetná otázka vlastně i pro odborníky. Jak jsme již nastínili v některých jiných článcích, daleko více je to otázkou přizpůsobení ozařovače a vlnovodu k samotnému typu paraboly, pokud ovšem předpokládáme, že konvertor již sám o sobě nemá horší šum než 0,7 dB. Ale natolik jsou již dnešní prodavači i ostatní odborníci zkušení. V každém případě se ale vyplatí vyzkoušet několik typů a kusů, a vybrat si přímo podle konkrétních výsledků. Někdy vás takové vyzkoušení přijde sice dráž, ale pro ty opravdu zapálené satelitní fanoušky rozhodně stojí za to.
Dr. Vlad. Mazálek,
www.tel-satexp.cz