Již poněkolikáté si společnost UPC objednala mezinárodní výzkum chování televizních diváků v zemích, ve kterých nabízí kabelovou televizi a další komunikační služby. Například v roce 2005 se zkoumaly postoje k pořadům typu reality show a důvěryhodnost zpravodajství. O dva roky později bylo v centru pozornosti sledování televize dětmi a mladistvými, jakož i názory na dětské pořady.


Šestnáct standardně upravených otázek položených na konci loňského roku divákům ve dvanácti zemích, mezi nimiž se kromě evropských trhů objevila také latinskoamerická Chile, se tentokráte zaměřilo především na téma diváckého komfortu při sledování televize, jakož i na postoj k pořadům s lékařskými náměty.

Z hlediska metodiky výzkumu stojí za pozornost, že ve všech státech, s výjimkou Slovinska a Chile, se využila metoda online komunikace, při níž se respondenti vybírají z rozsáhlých panelů výzkumných agentur. Před lety se tato metoda aplikovala jen v západoevropských státech, neboť rozšíření internetu na východě Evropy (Slovensko, Slovinsko, Maďarsko, Rumunsko, Česká republika) nebylo dost velké, aby zajistilo reprezentativní vzorek televizních diváků. Tentokráte se online dotazníky použily i ve východoevropských státech, což může sloužit jako důkaz vyrovnávání úrovně mezi Východem a Západem Evropy.

Fakt globalizace a rozšiřování informačních technologií se svým způsobem promítá i do výsledků průzkumu, který ukazuje, že v situacích, které nejsou ovlivněny rozdílnou kulturní tradicí, televizní diváci reagují podobným způsobem.

I když jsou přehledy televizních programů v novinách a časopisech stále základním zdrojem informací o tom, co se kdy bude vysílat, ve všech zkoumaných státech sílí tendence orientovat se v televizních programech prostřednictvím internetu. V pěti zemích je tento zdroj informací na prvním místě, zcela na čele pak stojí Česká republika, ve které internet využívá 82 procent dotazovaných, zatímco k televizním programům v novinách a časopisech se obrací 74 procent respondentů. Z nich jen věková skupina starší padesáti let stále spoléhá především na noviny a časopisy. Významnou roli sehrávají také informace získávané z elektronických programových průvodců (EPG), případně teletextu, jejichž využití se někde blíží internetu, přičemž v Irsku jsou EPG nejužívanějším způsobem vyhledávání televizních programů.

Jako vzkaz českým grafikům lze chápat odpovědi na otázku, v níž se zjišťovalo, co vadí divákům při prezentaci textových informací na obrazovce. V mezinárodním srovnání zde převažuje – s výjimkou Chile – spokojenost, nespokojené jsou jen menší části dotazovaných. Například příliš malá písmena vadí v průměru jen 20-30 procentům uživatelů. Mezi českými diváky však kritika příliš malého textu má hodnotu 41 procent, kromě toho si Češi stěžují na špatný kontrast textů s pozadím – celkem 56 procent dotazovaných, což je hodně nad evropským průměrem, který je zhruba o dvacet procent nižší.
Evropané se shodují v tom, že televizi sledují nejvíce ze vzdálenosti dvou až tří metrů, případně z větší dálky, zatímco v Chile čtvrtina lidí sleduje televizi ze vzdáleností kratších – do dvou metrů, což může být způsobeno jak odlišnými bytovými podmínkami, tak rozdílným stupněm vybavení domácností velkoplošnými obrazovkami.

Rozdílné odpovědi přinesla otázka: Jak často využíváte podtitulků nabízených prostřednictvím teletextu? Teletextové titulky, které se v našich podmínkách vyrábějí především pro sluchově postižené občany, se využívají nepravidelně, příležitostně, více ve východní Evropě než v Evropě západní. Na větší využívání této služby má vliv také větší počet kladných odpovědí v kategorii „teletextové titulky sleduji jen u zahraničních stanic.“ Například v České republice tak odpovědělo 13 procent dotazovaných, zatímco v západoevropských se toto číslo pohybovalo kolem šesti procent.

Naprostá většina televizní populace dnes nemá problém s dálkovým ovládáním televizorů. Přes devadesát procent lidí uvedlo, že užívání ovládačů je buď „jednoduché“ nebo „přiměřeně jednoduché“. Počet lidí, kteří odpověděli, že práce s dálkovým ovládáním je „obtížná,“ se pohybuje v Evropě kolem tří procent. Tento průměr překračují pouze Rakousko (6%), Maďarsko (5%), Slovinsko (5%) a Česká republika (4%), když tento průměr u nás zhoršují ženy (5%) a senioři (6%).

Průzkum zkoumal rovněž poptávku po doplňkových službách, jakož i nových možnostech ovládání zvuku i obrazu v podmínkách digitalizované televizní techniky. Také v tomto případě se ukázalo, že rozložení požadavků je v evropských zemích přibližně vyrovnané, když do čela preferencí se téměř všude dostala možnost zvětšování a přibližování obrazu (funkce „zoom“) a možnost ovládat velikost titulků a podtitulků. Dále by si diváci přáli, aby mohli vybírat více jazykových verzí pořadů, tj. dabing i originál, případně podtitulky.

Jednou z technologických možností a služeb, které dotazník nabídl, byla „asistence při instalování přístroje.“ Preference této služby v České republice (18%) je mírně pod evropským průměrem kolem (23%). Zřejmě jsme si již zvykli spoléhat se na sebe a používat metodu „udělej si sám“, zatímco nabízenou asistenci by si přálo 41 procent rakouských, 31 procent irských a 27 procent švýcarských televizních diváků.

Zkoumání postojů k pořadům s lékařskou tematikou otevřela otázka: „Na jaké lékařské pořady se rádi díváte?“ Ve všech zemích stojí na prvním místě zahraniční a pak domácí hrané seriály z lékařského prostředí. Zahraniční lékařské seriály má v oblibě 66 procent českých žen a 45 procent českých mužů, což dává průměr 55 procent. U domácích lékařských seriálů je převaha ženské divácké populace ještě větší – sleduje je 46 procent žen a 23 procent mužů, průměr 34 procent. Jistým vybočením z normy je obliba lékařských talk show a vzdělávacích pořadů v Rumunsku, kde se na ně dívá 52 procent diváků.

Ochota dovolit televiznímu štábu natáčet vlastní operaci je ve všech státech spíše menší než větší, naprostá většina by byla proti, i když v průměru zhruba čtvrtina lidí by k natáčení za patřičný honorář svolila. Výjimku zde tvoří pouze státy na z jihu a východu Evropy – Slovinsko, Rumunsko, Maďarsko a Slovensko, kde i za peníze by si svoji operaci nechalo natáčet jen 7-14 procent dotazovaných.

Jsou to slovinští a maďarští diváci, mezi nimiž je nevíce odpůrců sledování chirurgických operací v televizi - 40 procent. Na opačném pólu stojí diváci v Nizozemsku se 13 procenty nesouhlasu, když evropský průměr se pohybuje kolem 20 procent.

Naprostá většina, více než dvě třetiny, evropských diváků vítají a jsou ochotni sledovat televizní pořady, v nichž by praktičtí lékaři nebo specialisté poskytovali praktické rady ohledně nemocí a jejich léčení. Na straně druhé výzkum zaznamenal skeptičtější postoj těchto diváků k možnosti konzultací s lékaři na dálku. Výslovné odmítnutí takové praxe je pak větší v západoevropských zemích, kde lidé dávají přednost bezprostřednímu styku s praktickým lékařem.

Závěr výzkumu se zajímal o tom, do jaké míry jsou lidé ochotni přizpůsobit svůj životní rytmus a denní program plánovaným sportovním přenosům. Je zajímavé, že na otázku, zda dotazovaný někdy „vstal uprostřed noci kvůli sportovnímu přenosu“, se v počtu kladných odpovědí umístily na prvních místech Česká republika a Maďarsko (27%), těsně následované Slovenskem (26%) a Slovinskem (25%). V zemích Beneluxu, Švýcarsku a Rakousku se kladné odpovědi na tuto otázku pohybovaly v rozmezí 10-13 procent. Za zmínku rovněž stojí zjištění, že pozitivní vztah ke sportovním přenosům v České republice projevují všechny věkové kategorie zhruba stejným dílem.

Přestože zaměření výzkumů UPC se řídí konkrétními potřebami firemní politiky, zjištěné výsledky se dají v některých bodech využít i k obecnějším závěrům, neboť podávají cenné informace o proměnách chování televizních diváků i evropské mediální scény. ¨


20.ledna 2009 - PhDr. Milan Šmíd, Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy