Stále je dost těch fandů satelitní techniky, co se trvale pídí po vše nejlepších šumových číslech konvertorů a dalších pikantnostech, které podle jejich mínění a podle názorů některých reklam jsou tím naprosto určujícím prvotním faktorem, který nejpodstatněji ovlivňuje konečný výsledek možností jejich příjmu. Po dlouhých letech práce s jednotlivými satelitními komponenty, určenými především pro individuální satelitní příjem a na základě mnohých měření se dá s jistotou tvrdit, že většina uváděných údajů je sice pravdivá, nicméně jim chybí spojitost či návaznost na další údaj, která by teprve jasně ukázala skutečnou kvalitu daného produktu.

Asi zcela nejzřetelněji by se tato situace dala ukázat v konvertorech pro příjem satelitního Ku pásma. Tady je v současnosti spojen kompromis na kompromis, ale výroba v návaznosti na koncepci a realizaci satelitního příjmu určeného pro individuální diváky se dostala do stavu optimálního procesu cena/výkon, tedy že vyráběné konvertory jsou pro velikost parabol 60 cm upraveny tak, aby byly vyráběny přímo pro uchycení v unifikovaných držácích parabol tak, aby nebylo možno byť i amatérským namontováním takového konvertoru zhoršit účinnost konvertoru natolik, že signál bude v nepřijímatelně nízké úrovni, kterou by potom nebylo možno dále zpracovat na souvislý televizní obraz bez kostičkování.

Pásmo 10,7 – 12, 75 GHz je prostě již hodně široké na to, aby průměr samostatného ozařovače, resp. vlnovodu nemusel být až příliš velký rozměrový kompromis na to, aby se v celém přijímaném pásmu byla zaručena alespoň průměrně stejná velikost signálu.

Asi zcela nejmenší kompromis v průměru ozařovače bychom našli v začátcích individuálního satelitního příjmu pro satelit Telecom, vysílající v osmdesátých letech 6 analogových programů v jedné polarizaci v pásmu 12,5 – 12,75 GHz. Na tento příjem byl prodáván nejen samostatný jednopolarizační konvertor, ale současně k němu i naprosto přesně délkově i průměrově spočítaný ozařovač na středovou parabolu, takže zde byla naprostá kompatibilita snímacího systému. Pokud by se tato skutečnost vyjadřovala tedy graficky, pak by to byla křivka (téměř přímka) vyjadřující skutečnou vyrovnanost konvertoru.

U současných používaných konvertorů, které jsou integrované s ozařovačem, bychom asi takový průběh křivky dostaly, i když údaj na konvertoru se nás snaží ujistit o tom, že konvertor má pracovní křivku naprosto vyrovnanou, ale na druhé straně jeho nejlepší pracovní bod se vztahuje ke střední hodnotě průměru ozařovače, na kterou je optimalizovaný snímač signálu konstruován. Pokud takový konvertor v přírubovém provedení umístíme na ozařovač přímo konstruovaný k té které středové parabole, pak tato křivka se změní na inverzní Gaussovu křivku. To tedy znamená, že podle toho, zda je ozařovač paraboly konstruován pro starší přijímaný rozsah 10,9 – 11,7 GHz nebo pro novější 10,7 – 12,75 Ghz, je vlastně nejkompatibilněji a s nejmenšími ztrátami přijímána frekvence 11,3 GHz, resp. při novějším konvertoru většího rozsahu je to frekvence 11,7 GHz .

Jde samozřejmě o dlouhodobě známou věc, kterou ovšem po odchodu od středových parabol pro individuální příjem na offsetové nebylo třeba nijak řešit, protože se navíc přecházelo na digitální vysílání a navíc ve vyšších frekvencích právě horního Ku pásma začalo být vysíláno ze satelitů s většími výkony, které prostě tento problém pro běžné komerční diváky zcela zastírají. Jak už jsem ale v úvodu podotknul, je zde stále velká skupina fandů tzv. DX satelitního příjmu a pak těch, kdo chtějí přijímat třeba jen jednu konkrétní frekvenci s určitým programem a narážejí právě na tento problém. Jak jsme si řekli, program na vyšší frekvenci kolem 12GHz se obvykle přijímat podaří bez problémů, ale s nižšími frekvencemi je dost velká potíž.

Jak tedy na to ? Jde o mechanický problém vyvločkování ozařovače, kdy změnou většinou jen jeho průměru dostaneme lepší hodnoty kompatibility a zisk signálový zisk na požadované frekvenci se zvedne i o 30%, což bývá pro zachycení požadovaných (DX) signálů ze satelitů zachytitelných na našem území již jen velmi slabě naprosto dostačující. Samozřejmě, že taková úprava ozařovače je obvykle na úkor příjmu vyšších pásem.

Tento problém prvotního příjmu nejde řešit žádným zesilovačem či jinými prostředky, protože jde vlastně o prvotní převodník signálu odraženého parabolou do ohniska a ani zvětšení paraboly to nevyřeší.

Toto je jen jeden činitelů způsobujících útlum určité frekvence, ale pokud nebudeme brát nepřizpůsobení k polarizační rovině, pak asi ten největší. V praxi si to dobře můžeme prověřit na signálech především ze satelitu na pozicích 68°E a třeba 72°E, ale samozřejmě i na jiných, jejich vyzařovací diagramy nejsou nasměrováni přímo na střední Evropu a navíc vysílají právě na spodních frekvencích Ku pásma.

Dokončení příště


Vl. Mazálek, Mil. Filka, srpen 2005