Adolf Hitler, Josef Stalin, Mao Ce-tung a další. Všem jim je společné několik věcí. Zaprvé, jen stěží bychom hledali člověka, který by o nich nikdy neslyšel. Zadruhé, každý z nich se zapsal do historie násilí a nenávisti opravdu nevídaným způsobem. Brutalita jimi vedených režimů je pověstná, během času se ale v různých koutech světa objevovali diktátoři a autokraté podobného rázu, kteří tak univerzálně známí nejsou.


Tvůrci nové dokumentární série Proč nenávidíme (Why We Hate), který premiérově uvádí Discovery Channel, naznačují, že nenávist není podmíněna ani regionálně, ani personálně. Jedná se toliko o fenomén, který je s lidstvem spjat od nepaměti a při započtení různých proměnných je schopný nabývat i všemožných podob. Jak to v realitě pak vypadá v takových zemích jako je například Burundi, Haiti nebo Írán?


Hideki Tojo (1884–1948)

Když druhá světová válka skončila vítězstvím spojeneckých sil, nadešel čas vypořádat se s hlavními strůjci válečného šílenství. Z popudu amerických vojenských sil a jejich hlavního představitele generála MacArthura zůstal v Japonsku u moci režim císaře Hirohita, jelikož to byla podle Američanů jediná cesta, jak zajistit stabilitu v tichomořském regionu. Válečné zločiny Japonců však našly svého nositele – premiéra válečné éry a vysoce postaveného generála Hidekiho Toja. Tojo, syn příslušníka samurajské kasty, byl již od svého mládí veden k bezmezné loajalitě vůči svému císaři. Nikoho tedy nepřekvapilo, že se dobrovolně podvolil označení za mozek všech zločinů proti humanitě, kterých se Japonsko dopustilo jak před válkou, tak během ní. Motivací mu přitom byl nekompromisní odpor k západnímu světu a konkrétně USA, u jehož zrodu stála především geopolitika této světové velmoci během první čínsko-japonské války o oblast Mandžuska. Tojo prošel během své profesní kariéry řadou významných postů, mimo jiné byl velitelem vojenské policie Kempetai právě v Japonskem okupovaném čínském území. Nankingský masakr roku 1937 bývá historiky považován za předzvěst druhé světové války a kapitolu japonské historie, se kterou se země dodnes nedokázala přesvědčivě vyrovnat. Japonské působení v čínské metropoli bylo nemilosrdné, prvními na ráně byli čínští vojáci, které Japonci hromadně vyvražďovali, prováděli na nich nelidské experimenty s cílem zdokonalit vlastní bojové techniky, a dokonce se na nich dopouštěli kanibalismu. Když se tímto způsobem zbavili téměř 90 000 vojáků, obrátilo se japonské běsnění proti civilnímu obyvatelstvu města. Japonci pod Tojovým dohledem zabíjeli a znásilňovaly desetitisíce lidí, ženy a děti nevyjímaje. Ironií osudu je, že nankingskou bezpečnou zónu, která měla poskytovat obyvatelům ochranu před japonskou armádou, založil vůdce místní buňky NSDAP John Rabe. Tojo ze své pozice válečného ministerského předsedy zodpovídal i za provoz japonských táborů pro válečné zajatce. Úmrtnost v nich dosahovala téměř třiceti procent, což je činí ještě smrtelnějšími než podobná zařízení v nacistickém Německu. Ve spojení s tolerancí k experimentování na lidech, kanibalismu a zotročování žen za účelem prostituce, se tak Tojo zapsal do historie po bok Adolfa Hitlera a Benita Mussolliniho. Po válce byl Tojo po neúspěšném pokusu o sebevraždu odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem pro Dálný Východ a popraven. Verdikt přijal bez jakýchkoliv vytáček a snah očernit japonského císaře, který si sice nadále zachovával image strategické loutky, ale ve skutečnosti byl důležitým mocenským hráčem, podílejícím se na všech kontroverzních rozhodnutích svého premiéra.


Idi Amin (1924–2003)

Po úspěšném vojenském převratu v roce 1971 se obyvatelé Ugandy probudili do nové reality, kterou vítali a oslavovali. V té době málokdo tušil, že tento africký stát čeká mnoho let hrůzovlády jednoho z nejhorších diktátorů ve světových dějinách. Idi Amin se přitom dostal k moci právě díky krokům svého předchůdce prezidenta Miltona Oboty, který se stal politickou obětí Aminových ambicí. Ugandský diktátor spojil svůj život s armádou. V řadách britské koloniální armády se mu dokonce podařilo propracovat na nejvyšší posty, kterých mohli rodilí Afričané dosáhnout. Idi Amin se tak stal nelítostným vojákem s profesionálním výcvikem, což bylo navíc podpořeno tím, že byl schopný atlet a boxer. Již v této době se však projevovaly jeho sadistické sklony, před kterými ale Britové nastavovali druhou tvář. Jednoduchá mise zastavit skupinku zlodějů dobytka skončila masakrem, v jehož rámci Aminova jednotka kriminálníky mučila, některé ubila k smrti, jiné upálila zaživa. Tyto nehumánní způsoby u Amina přetrvaly, i poté co se stal pravou rukou prezidenta Oboty a zodpovídaly se mu veškeré vojenské a policejní složky v Ugandě. Dekapitace zajatců či předhazování krokodýlům patřily jen mezi jedny z mála represivních metod, které si Idi Amin osvojil. Vojenský převrat však většina obyvatel vítala s nadšením. Naoko prolidový režim, jehož hlavní osou se stalo vymezení proti britskému kolonialismu a imperialismu, byl však prohnilý a zkorumpovaný v samotném jádru. Amin v tajnosti prováděl výcvik vražedných oddílů, které měly za úkol likvidovat stoupence jím svrženého režimu. Za oběť mu přitom padly významné osobnosti ugandského společenského života, včetně politiků, novinářů a představitelů armády či církve. Samotný Amin pak často šokoval i přiznáním ke kanibalistickým tendencím. V Aminově politice se brzy začal projevovat odpor k Izraeli, což vedlo k uzavření spojenectví s libyjským diktátorem Muammárem Kaddáfím, který do Ugandy dodával zbraně. V roce 1976 se ugandská vojenská diktatura zviditelnila incidentem na letišti v Entebbe, kde násilně zadržela cestující letu Air France z Paříže do Tel Avivu. Navazující úspěšná záchranná operace izraelského Mossadu přitom vyjevila světu skutečnou povahu Idiho Amina, zejména ve světle popravy jediné zajaté cestující, která pobývala v místní nemocnici. Ve světle těchto událostí se začala pověst Ugandy zhoršovat, málokterá světová velmoc chtěla nadále s tyranským režimem obchodovat. Zhoršující se ekonomická situace pak byla hlavním důvodem pádu Idiho Amina, po kterém uprchl ze země a na čas našel azyl v Libyi a později v Kongu. Zde také v roce 2003 zemřel na selhání pro život důležitých orgánů. Zanechal za sebou nejméně 300 000 vyhaslých životů.


Michel Micombero (1940–1983)

Historie násilí ve středovýchodní Africe je velice úzce provázána s konfliktem mezi příslušníky etnika Hutuů a etnika Tutsiů. Tato nesnášenlivost mezi příslušníky obou skupin do jisté míry formovala dnešní podobu států jako je Tanzánie, Rwanda nebo právě Burundi. Michel Micombero, první burundský prezident a diktátor, který zemi vládl po deset let, je pak produktem neustálého soupeření mezi těmito dvěma kmeny. V Burundi je přitom obyvatelstvo rozvrstveno s ohledem na region, ve kterém žije – sever a centrální část státu je typickou baštou etnických Tutsiů, jih sousedící s Tanzánií již tradičně obývají Hutuové. Micombero byl hrdým příslušníkem tutsijské komunity, do které se narodil a později se v ní propracoval až do vysokých funkcí v rámci burundských vojenských složek. Tehdejší tutsijská monarchie mu vděčila za efektivní potlačení povstání Hutuů, které usilovalo o její pád. Micombera však brzy ovládly vlastní ambice, které se zrodily z přesvědčení, že současný král je slabý a monarchie tak nemá šanci přežít. Jejich výsledkem byly dva Micomberem organizované puče, během kterých se mu úspěšně podařilo nejprve odeslat krále do exilu, a poté z pozice předsedy vlády provést ústavní změny, které vedly až k opuštění monarchistického uspořádání a nahrazení diktátorským prezidentským režimem tzv. „demokratického centralismu“. Díky této konstrukci si Burundi dokázalo zachovat neutralitu během studené války, nicméně Micombero brzy začal propadat paranoidním tendencím, které byly pravděpodobně spojeny s jeho sílícím alkoholismem. A zatímco Micomberův režim stále těžil z podpory tutsijských oblastí, Hutuové na jihu země byli stále nespokojenější a více než svolní podpořit expanzivní politiku sousední hutuské Tanzánie. Situace eskalovala v roce 1972, kdy došlo k propuknutí etnických nepokojů, během kterých zahynulo minimálně tisíc lidí. V návaznosti na tyto události se však naplno projevil diktaturní ráz vládního režimu, protože místo snahy o uklidnění situace se Micombero uchýlil k rozpoutání etnické genocidy zaměřené proti Hutuům. Nepokoje byly násilně potlačeny, jejich vůdci povražděni a celé Micomberovo očistné tažení si vyžádalo nejméně 100 000 obětí z řad vojáků i civilistů. Přibližně v této době se mu navíc podařilo protlačit ústavní změnu, která jej opravňovala k dalším sedmi letům v prezidentském úřadu. Paradoxně se mu ale stala osudnou podobná iniciativa jako ta, která jej k moci vynesla – v roce 1976 jeho režim padl v důsledku vojenského převratu, po kterém byl Micombero souzen a vyhnán do exilu. Jeho relativně krátký život skončil v roce 1983 v Somálsku, kde zemřel na srdeční infarkt.


Francois Duvalier (1907–1971)

Diktátorský represivní režim Francoise Duvaliera na Haiti, známého též pod přezdívkou Papa Doc, je důsledkem zahraniční politiky Spojených států amerických. Jejich snaha o konsolidaci situace v regionu měla posloužit k rozšíření mocenského vlivu v této oblasti, což se stalo naprosto stěžejním zejména poté, co se Fidelu Castrovi podařilo na Kubě vystavět prosovětskou komunistickou diktaturu. Ze strategických důvodů se Američané uchýlili k finanční i ekonomické podpoře Duvaliera, která přetrvala i po dobu vlády jeho syna. A nejinak tomu bylo v případě světových finančních institucí v čele s Mezinárodním měnovým fondem. Papa Doc byl poprvé zvolen prezidentem Haiti v roce 1957, poté co předchozí administrativa pohořela ve světle katastrofických následků ničivého hurikánu Hazel. Již od prvních momentů po nástupu k moci bylo jasné, že pod Duvalierovým vedením se charakter státu značně promění. Novému prezidentovi se poměrně rychle podařilo utvořit kolem sebe kult osobnosti, jehož mantinely tvořily dva pro Duvaliera zcela stěžejní koncepty – tradiční haitské voodoo a ideologie neonoirismu. Voodoo bylo za vlády této rodinné dynastie povýšeno na státní náboženství, v mnoha aspektech státního života se počaly objevovat symboly či odkazy na tento náboženský systém. Duvalier sám sebe stylizoval do pozice obdobné loa, tedy polobohům uctívaných v rámci voodoo. Jen toto stačilo k tomu, aby se kolem něj vytvořila aura tajemna a strachu, do které postupně celá země upadla. Neonoirismus naopak spočíval v návratu k africkým kořenům zdejšího obyvatelstva, základem národní identity se tak stala černá rasa a odpor ke zdejší početné komunitě mulatů. Na těchto předpokladech se podařilo budovat styčné konfliktní linie, které se staly základem pro nadcházející perzekuce a represe. Duvalier si tak utvořil nepřátele politické, náboženské i etnické. Ztělesněním brutální povahy režimu se staly speciální paramilitární ozbrojené jednotky Tonton macoutes. Duvalier při určování identity této své soukromé armády přitom spoléhal právě na symboliku státního náboženství – příslušníci jednotek měli unifikovaný dress code, nosili široké černé klobouky a sluneční brýle, byli neustále ozbrojeni revolvery a především mačetami. Jejich cílem byla likvidace veškeré opozice vládnoucího prezidenta. Centrálou se jim stalo opevnění Fort-Dimanche uprostřed hlavního města Port-au-Prince, které se stalo jakýmsi zhmotněním existenčního strachu haitského obyvatelstva. Lidé, kteří byli do Fort-Dimanche odvlečeni příslušníky Tonton macoutes se jen málokdy vrátili zpět do svých domovů. S tím korespondoval i název organizace, který odkazoval na strašidlo z voodoo mytologie, které odlákávalo děti na nabízené bonbony jen proto, aby již nikdy více nebyly nalezeny. Tonton macoutes jsou zodpovědné za rozsáhlé čistky všech ideologických odpůrců Duvalierova režimu. Domovní vyvražďovací razie nebyly za Papa Doca žádnou výjimkou, probíhaly takřka na denní bázi. Mrtvoly pak byly vystavovány na veřejnosti, což podporovalo strach místního obyvatelstva a respekt k diktátorskému režimu. Poté, co Duvalier předal moc svému synovi Jeanu-Claudovi (s přezdívkou Baby Doc), proměnil se i represivní charakter státu. Diktátorův syn moc neprojevoval zájem o politické vedení státu, což bylo projevem jeho dosavadního zhýralého života mezi haitskými elitami, a tak po většinu času místo něj vedla Haiti nejprve jeho matka, později jeho manželka. Poté, co byl mladý Duvalier vyhnán do exilu, došlo i k rozpuštění Tonton macoutes, které tak přestaly oficiálně existovat. Původní členové však nadále byly aktivní v guerillové válce proti nově nastolenému prodemokratickému režimu.


Ruholláh Chomejní (1902–1989)

Učení a politická aktivita Ruholláha Chomejního stály u zrodu dnešní jediné funkční teokratické republiky. Drastická povaha režimu v ajatolláhově Íránu však nebyla zřejmá, dokud se nestala realitou. Do té doby tak veřejnost očekávala, že by změna mohla přinést žádoucí proměnu poměrů, které v Íránu panovaly během dlouhé autokratické nadvlády šáhů a posledního z nich Rézy Pahlávího. Chomejní byl po téměř patnáct let v zahraničí hlasem opozice proti Pahlávímu, jeho vize čistě muslimského náboženského státu mu mimo jiné vysloužila místo na titulní stránce magazínu Time jako nejvlivnější osobnosti roku 1980. Chomejní se do Íránu vrátil v roce 1979 jako hlavní extraordinérně charismatický lídr islámské revoluce, která odstavila Pahlávího rodinu od moci a stala se základem nové Íránské islámské republiky. Již během prvních měsíců nového režimu se však ukázalo, že nebude natolik odlišný od toho, který se právě podařilo dekonsolidovat. Období tranzice Íránu v náboženský stát se neslo v atmosféře cílených likvidací proponentů předchozího režimu, kteří v zemi zůstali a neuchýlili se do exilu. Vedoucí pozice ve státě obsadilo radikální šíitské duchovenstvo, a systematika práva šaría začala zasahovat do veškerých aspektů společenského života, a to v rovině veřejné i osobní. Začala se objevovat nařízení zakazující některé hudební žánry, práva žen počala být oklešťována, což se mimo jiné projevilo například povinným nošením hidžábů. Nový režim se vymezil proti westernizaci společnosti, a za své hlavní nepřátele označil stoupence monarchie a USA. Perzekuce však probíhaly i na úrovni jednotlivých etnik, což se dotklo především Kurdů, kteří byli zbavováni práv a politicky pronásledováni. Masivní série poprav na v průběhu 80. let souvisela i s íránsko-iráckou válkou proti režimu Saddáma Husajna. Chomejního velice oblíbeným nástrojem byly navíc tzv. fatwy, tedy duchovní doporučení k určitému jednání, které u ajatolláha Chomejního často přerůstaly v extrémní nařízení cíleného násilí vůči nějaké osobě či skupině. Takto například nařídil zavraždění spisovatele Salmana Rushdieho po vydání knihy Satanské verše, ve které íránský režim shledával urážku vůči základním hodnotám islámu. Rushdie dodnes žije pod neustálou policejní ochranou na neznámém místě, jeden z překladatelů knihy však byl radikálními muslimy zavražděn a dalším dvěma se podařilo pokus o atentát přežít. Chomejnímu se zcela jistě podařilo z Íránu vytvořit svou osobní diktaturu. Po jeho smrti v roce 1989 jeho odkaz v Íránu nadále přetrvává prostřednictvím důsledné koncentrace moci v rukou úzké skupiny ajatolláhů.


O Discovery Channel

Discovery Channel je věnovaný vytváření nefiktivního obsahu nejvyšší kvality, který baví své diváky a informuje je o světě v celé jeho kráse, rozmanitosti a zázračnosti. Síť, která je distribuována do 100,8 milionů amerických domácností, je možné vidět ve 224 zemích a teritoriích. Nabízí mix vážných témat, produkce vysoké hodnoty a živé kinematografie napříč žánry včetně vědy a techniky, výzkumu, dobro-družství, historie a zákulisní pohledy na lidi, místa a organizace, které formují a sdílejí náš svět. Pro více informací navštivte facebook.com/DiscoveryChannelCS/ nebo discovery.com.


Michaela Celárková, Media:List CZ - zastoupení Discovery Channel