Ještě neskončila téměř dvouletá anabáze Zákona o rozhlasových a televizních poplatcích a již opět startuje projednávání Zákona o České televizi (resp. úprava Zákona č. 483/01Sb.). Původní návrh započal svoji cestu Parlamentem již v loňském roce, ale byl z jednání Poslanecké sněmovny stažen. Při druhém pokusu Sněmovna rozhodla o projednání návrhu ve sněmovních výborech. V minulém týdnu byl zákon předmětem jednání kulturního výboru.

Zásadní otázky budoucnosti a jasně definované úlohy České televize se ale stále nestaly tím hlavním tématem a cílem změn. Základ pro podobné úvahy se objevil na začátku projednávání úpravy televizních poplatků, ale nakonec se nedospělo k nějakému zásadnímu závěru a nedokončily se ani úvahy nad vhodným modelem financování veřejnoprávních médií. Stejně tak se nepokračuje v seriózní a už trochu více konkrétní diskuzi o možnosti synergie České televize s Českým rozhlasem (případně s ČTK) včetně možnosti nějaké formy propojení kapacit nebo i budoucího sloučení. K tomu účelu byla sice na podzim roku 2003 ustanovena samostatná pracovní komise Parlamentu, avšak dosud se k řádnému jednání sešla snad pouze jednou a bez nějakého viditelného výsledku.

Smyslem návrhu nového zákona o České televizi by podle předkladatele, kterým je Ministerstvo kultury, mělo být především zajištění větší nezávislosti ČT. Konkrétně jde o způsob volby a fungování Rady ČT. Známá „trojnožka“ však podle mnoha poslanců působí poněkud komplikovaně s roztříštěním odpovědnosti a kompetencí a zatím si většinovou podporu nezískala (volba prostřednictvím 3 institucí – volba části Rady prezidentem (později nahrazeno dokonce premiérem coby představitelem exekutivy), Poslaneckou sněmovnou a Senátem). Dalším zcela novým podnětem pro úpravy legislativy je příprava ČT na digitální vysílání a možnost spuštění více veřejnoprávních programů. V zákoně je třeba upravit dosud striktně určený počet 2 programů na jiný počet, případně kapacitu neomezovat.

Řada posledních návrhů některých poslanců, které v současnosti na jednáních zaznívají, jsou možná dobře míněné, avšak většinou jde o nesystémové a někdy spíše účelové zásahy. Takovým návrhem je třeba i požadavek na uzákonění veřejnoprávního multiplexu formou dílčí aktuální úpravy zákona o ČT. Řada dalších témat a problémů k řešení přitom dosud chybí – namátkou například možnost (povinnost) vytvoření studia Praha nebo podpora systému, který by lépe respektoval nové relativně decentralizované regionální uspořádání a s tím související požadavky a potřeby. Nemění se ani formální stav právní „subjektivity“ České televize. ČT není žádným standardním subjektem, s registrací apod., ale jde o instituci vytvořenou „zákonem“. Ani z hlediska nastupujícího digitálního vysílání se při pohledu na návrh Zákona o ČT nedá hovořit o komplexní úpravě - návrh mj. ani neobsahuje přesnější ustanovení pro digitální vysílání se specifikací podmínek pro vznik a formát nových programů a ani podmínky a pravidla pro uplatnění a využití kapacity ČT v rámci tzv. doplňkových datových služeb.

Chybí-li již na počátku projednávání komplexnější pohled na problematiku veřejnoprávních médií, hrozí kromě čistě politického přetahování také nebezpečí schválení až příliš kompromisního a nefunkčního výsledného znění zákona. Příkladů z dosavadní praxe je bohužel dost. Určitě by pomohlo, kdyby sama ČT a její Rada přišly s kvalifikovaným a konkrétním námětem a kvalitním plánem budoucího rozvoje pro multimediální konvergované prostředí.

Rozhodně nejde o to za každou cenu splnit „legislativní plán práce“ a dosáhnout výsledku hlasováním s využitím současné a navíc relativně křehké parlamentní většiny. Nad podobou českých médií veřejné služby budoucnosti by měla být nalezena co možná největší politická a především společenská shoda.


Ing. Zdeněk Duspiva, publicista