Nedojde-li k definitivnímu rozhodnutí o digitálních licencích do doby platnosti právě projednávaného Zákona o elektronických komunikacích, nastane další problém přechodných ustanovení. Podle návrhu zákona se veškerá správní řízení o kmitočtech dnem jeho účinnosti mají zastavit. Všechny stávající licence pak pozbývají platnost v části souboru technických parametrů a budou nahrazeny novým rozhodnutím ČTÚ (opomine –li provozovatel podle návrhu zákona o tuto změnu požádat do 6ti měsíců, přijde o licenci úplně. Toto platí dokonce i pro ČT).

Nasměrování programů se zřejmě nemusí líbit operátorům digitálních sítí. I ČTÚ se podle předchozích vyjádření kloní spíše k dohodě mezi operátory a provozovateli programů, než k administrativnímu rozhodnutí prováděné tak trochu „od stolu“. Podobně hovoří vládní Koncepce, která zmiňuje potřebu ponechat dostatečnou míru volnosti operátorům, provozovatelům i divákům… Umístění konkrétních programů k jednotlivým operátorům, resp. sítím, se nezdá příznivcům volné soutěže, kteří volají po vzniku konkurence. V případě specificky určené licence na regionální program by se zájemce mohl dostat jen k jedinému provozovateli sítě s aktuálně daným územním pokrytím.

Rovněž vytvoření regionálního multiplexu, navíc bez ČT (a s omezením pro doplňkové služby), může být komerčně méně zajímavé a provozně náročnější než v jiných případech (např. i více smluvních partnerů). Obecně lze vidět riziko v bonitě případných provozovatelů programů a garance pro komerční vztah. Nelze vyloučit, že bude-li někdo z operátorů mít striktně nadefinovány provozovatele, kteří ale nebudou poskytovat dostatečnou záruku komerční úspěšnosti, budou operátoři vyžadovat poskytnutí nějakých záruk (vč. například státních garancí). Je to jen určitá spekulace, není jasné jak stát nakonec k digitálnímu vysílání přistoupí. O přístupu k rozvoji rychlého internetu jsme slyšeli v posledních dnech – existuje plán na zřízení Fondu pro rozvoj vysokorychlostního internetu, vytvořeného na základě 1% z prodeje Českého Telecomu. S tím spojený plán na vytvoření odborného Fóra pro broadband není ani v případě digitalizace novinkou, i když asociace provozovatelů zatím ještě nevznikla.

Osobně postrádám otevřené zdůvodnění pro rozhodnutí o rozložení programových formátů. Podkladem pro více méně subjektivní rozhodnutí RRTV mají být Koncepce digitalizace RRTV z června 2004 (kritizovaná celoplošnými televizemi vč. České televize a s výhradou ČTÚ) a výsledek internetové ankety Rady. Jsou-li toto základní kameny nového programového uspořádání na dalších minimálně deset let, pak by měly být výsledky zmíněné ankety ihned zveřejněny. Absenci komplexních analýz dosavadních experimentů a především českého mediálního trhu a diváckého zájmu zmiňuji pravidelně. Rovněž definice typů programových pozic není zatím nikde veřejně vysvětlena nebo specifikována a působí poněkud univerzálně až neurčitě. Nakonec budou stejně rozhodující projekty žadatelů, které budou určitě přesnější a jasnější. Možná vznikne opět požadavek na otevřené a veřejně kontrolovatelné zásadní rozhodování Rady, což ovšem platný zákon neumožňuje.

Koncepce RRTV pro digitální vysílání (přesně Další postup Rady v oblasti digitálního vysílání z 9.6.2004) hovořila jen o licenčním řízení pro první celoplošný multiplex. Uvedený postup byl podle doprovodného komentáře plně projednán s ČTÚ a Ministerstvem kultury (MK). První jmenovaná instituce toto vyjádřením svého předsedy záhy popřela, MK se zatím veřejně nevyjádřilo ani v minulosti, a z důvodů nemoci ministra P.Dostála není žádné stanovisko zatím ani teď.

Otázka placených nebo volně přístupných programů není předem určena a bude zřejmě záležet na návrzích a projektech žadatelů a následném posouzení RRTV.

Riziko sporů a žalob neúspěšných žadatelů, kterými byla provázena řada dřívějších licenčních řízení na rádia, existuje vždy. Rozhodování Rady je velmi zásadní na více jak deset let dopředu a s velkými ekonomickými důsledky, nebude tedy ani nyní jednoduché. Po době určitého nezájmu o činnost RRTV je jasné, že se toto nyní z pohledu politiků i médií změní.

Chaos v návalu pozměňovacích návrhů na úpravu správních poplatků zatím nemá přesnou písemnou podobu a definitivní rozhodnutí může být na říjnové schůzi sněmovny parlamentu ČR, ovšem v každém případě s účinností až po tomto předpokládaném licenčním řízení. Opět tedy hrozí nebezpečí nepoměru a nerovných podmínek, budou-li další licence pro 3 zbývající multiplexy udělovány možná už za necelé dva roky za podstatně jiných podmínek (rozdíl mezi 50 tisíci a navrhovanými 400 000 000 Kč je dost výrazný).

Výrazným předmětem diskuzí bude i nadále postavení České Televize. Zatím jsem nezaregistroval nějaké výhrady od jejích představitelů nebo dosavadních zastánců. Záměr Rady zatím neřeší známý problém a rozpor se Zákonem o zadávání veřejných zakázek - Česká televize by si zcela jistě měla dodavatele síťových telekomunikačních služeb vybrat formou veřejné soutěže a ne administrativním rozhodnutím o příslušnosti k jednomu operátorovi. Rada se ve svém návrhu rozhodla umístit ČT jen v jednom multiplexu. Kvůli neúplnosti územního pokrytí digitálním signálem se tak v mnoha místech „digitální“ divák České televize nemusí v dohledné době k jejímu programu vůbec dostat. Výběr televizních poplatků může být tak i tímto aktem rozšířen o problém, kdy budou muset platit i ti diváci s digitálním příjmem, kteří veřejnoprávní program nezachytí, ani kdyby chtěli. Vládní Koncepce doporučovala dva programy ČT alespoň v jednom multiplexu, ovšem v době existence jen dvou sítí. ČTÚ v dalších jednáních s provozovateli počítal spíše s umístěním ČT ve více sítích ( do doby případného vzniku veřejnoprávního multiplexu).

Relativní nedostatek kapacity pro doplňkové služby potvrzuje strategii zahájení digitálního vysílání s co nejlevnějšími a nejjednoduššími set top boxy s cílem dosáhnout co nejrychleji největšího počtu nových diváků. Z datových služeb se podle Koncepce RRTV uvažuje zatím jen o programovém průvodci EPG jako moderní verze teletextu. Sporným zůstává počet programových pozic pro celoplošná a regionální rádia, která nejsou ohrožena ukončením analogových sítí. Navíc zájem o digitální rozhlas není ze strany diváků ani v zahraničí nějak mimořádný, zejména pak v případě T-DAB. V případě „rozhlasu přes televizi“ v rámci DVB-T jde spíš o novou kvalitu a kompletaci nabídky pro diváka než o získání nové posluchačské obce. Z tohoto pohledu bude zřejmě i zájem provozovatelů předem těžko odhadnutelný.

Rozhodně nelze nikoho nutit, aby pracoval s dosud neschválenými zákony - i když i RRTV již má precedent soudního rozhodnutí, které z tohoto důvodu pozastavila před časem platnost jednoho licenčního rozhodnutí o rádiu. Jde o velkou zodpovědnost. V této souvislosti je dobré dát alespoň z části za pravdu názoru radního Václava Žáka, který v lednu letošního roku překvapil nejen své kolegy z Rady požadavkem na nové úpravy legislativy pro digitální vysílání. Praxe poukazuje na řadu těžko řešitelných problémů, které nedávají plnou jistotu.

Záměr a následný konkrétní plán RRTV považuji v této podobě, argumentaci a za těchto okolností za postup, který stále ještě vykazuje mnoho nedořešených bodů a možných překážek, z nichž ne všechny lze podle mne vyřešit v průběhu dalšího procesu. Avizované , ale přesto poněkud urychlené a zjednodušené přípravy na vypsání licenčních řízení, předchází diskuzi a dokončení legislativních podmínek i celkové vládní koncepci. Národní plán pro digitalizaci je platnou součástí vládního programu a podle náznaků by jeden z termínů mohl být již březen 2005, tedy v poměrně dohledné době. Do té doby bude zřejmé i to, s jakým výsledkem a plánem půjde Česká republika do závěrečných jednání konference o správě kmitočtového spektra (RCC Ženeva).


Zdeněk Duspiva, 29.9.2004