Koníčky jsou různé a vlastně ani není přesně známo, jak se vlastně k člověku přidruží. Nebo naopak on k nim. Jisté však je, že člověk mající nějaké hobby obvykle nikdy nemá dlouhou chvíli, kdy by se nudil. Dokonce ani nataženého na gauči ho moc často nenachytáte a nemoc léčí nějakým vylepšováním zařízení či doplňováním znalostí.. Pokud byste ho opravdu hledali, tak buď sedícího u svých obvykle několika satelitních přijímačů a nebo - na střeše. Určitě už jste poznali, že to nemůže být nikdo jiný než letitý satelitní fanoušek a kutil ve stovce oborů - DXer, lovec satelitů putujících někde v dálce na obloze a vysílajících televizní programy do jím osídleného prostoru. Člověk romantický a nechávající toulat se duši po dálavách, aniž by je musel na vlastní oči někdy vidět. Žene ho otevírání dalších možností a odhalování přístupů k dříve nemožnému a hledá cesty pro příjem těch programů, které podle publikovaných údajů a tabulek vlastně na jeho území ani přijímat nejdou.

Cesty k takovému koníčku nejsou dodnes nijak dobře vysledované, ale určitě jsou hodně klikaté a jako u všech duševních pohlazení v nich hraje velkou roli náhoda a různé zatáčky a křižovatky cesty osudu. Pokud se ptáte, jak se k takovému koníčku dostanete, tak pro dnešní mladé lidi je přístup k satelitní technice věc naprosto jednoduchá a třeba i pořiditelná na splátky. Ale u těch dlouholetých DXerů se ten vztah obvykle přece jen vyvíjel jinak.

Nechci, aby šlo o nějaké prosté vzpomínání, které rozhodně není pro dnešní generaci ničím příjemným a zkušenosti považuje nejen za nepřenosné, ale navíc obvykle ještě i nesdělitelné. Pokud se jim nechce rozumět, je snad i zbytečné dál tyto řádky číst, protože jsou určeny především těm, kdo o svých koníčkářských slabostech již jasně ví své.

Je dost těžké přesně určovat, kdy vlastně DX příjem vznikl a začal mnohé z nás zajímat. Nepovažovat nakonec za začátek toho příjmu třeba známou scénu z Hrabalových Postřižin, kdy bylo možno přijímat zahraniční rozhlas "až z Paříže". My však budeme hovořit o satelitním příjmu, takže se přece jen budeme muset posunout o nějaké to desetiletí dál. Určitě to byl ale televizní příjem třeba rakouské televize vysílající na 1. kanále již v 60.letech (nebo na jiném území státu jiné zahraniční televizní stanice vysílající na některém z nízkých kanálů VHF pásma), který sice nikdy a nikde na našem území vzhledem k velkému rušení na těchto kmitočtech nevynikal žádnou obrazovou kvalitou, ale byl představitelem něčeho, co nelze tak lehce zakázat. Ano, právě hlad po informacích byl tím hlavním hnacím motorem a vlastně bylo jedno, kdo a jakým způsobem se ho každý snažil ventilovat a rozvíjet. Jeden sbíral cizokrajné známky, jiný pohlednice, další se snažil o seberealizaci v nějakém elektrotechnickém kroužku či aspoň koupí tranzistoráku s amatérsky dodělanou západní VKV normou. Jsou to asi dost úsměvné připomínky, ale na druhé straně jsou to právě kořeny, odkud se dá vždy k dalšímu cílu s určitostí vyjít. Také kombinace všech těchto směrů pak dokáže udělat přímo zázraky s duší člověka a o další směr hledání je tím pádem postaráno. Stále jsme na počátku sedmdesátých let a ti, kdo se o radiotelevizní techniku zajímají, různými cestami už ví, že po obloze někde daleko už obíhají zatím po neznámých drahách družice a ty vysílají i obrazy.

Studentům meteorologie je ve vyšších ročnících předloženo několik obrázků či výstřižků u časopisů z vysílaných obrázků oblačnosti a sdělení v časopise 100+1 zahraničních zajímavostí, že v NASA je možno objednat za 5 USD obrázek místa, které jim udáte v souřadnicích, je bráno jako informace, kterou si nelze ověřit. Tady však duše DXera škrtla o něco, co za těch tenkrát asi 50 Kčs přece jen stojí zkusit - a neštěstí je hotovo. Ono to totiž opravdu funguje. To, že dopis i s vloženými financemi prošel poštou až k adresátovi, to byl zázrak. Daleko větší byl, že za dva měsíce přišla evidentně otevřená a poštovní páskou přelepená obálka s pozvánkou na pohovor na VB. V obálce totiž přišly už nečekané tři obrázky jednoho náměstí s kostelem a klášterem v Brně jako potvrzení toho, že svět někam pokročil a vidí nám i za hraniční dráty bez toho, abychom mu v tom mohli zamezit. Dlouhé vysvětlování klukoviny s následným podmínečným vyloučením ze studia se jeví po těch letech jako bezcenná epizoda, na druhé straně však toto zakázané ovoce zažehlo plamínek hledání informací, o které jsme byli ochuzováni. Dokončení školy se podařilo a první praxe s příjmem meteorologických snímků v Praze - Libuši v létě 1976 mne jen utvrdila, že tady se začíná rozvíjet něco, u čeho bych rozhodně chtěl být.

Ale to je jen jedna z cest k začátku satelitního příjmu. Jiné cesty vedli přes opraváře televizorů a elektrotechniky vůbec, kteří uměli vždy sestrojit různými náhradními prvky a cestami zařízení, která se pracovní kvalitou lehce vyrovnala i těm profesionálním, dovezeným k nám o několik let později, i když design připomínal spíš návrat do minulosti.

To už však začínají léta osmdesátá a dálkový televizní příjem začínají zapálení radioamatéři ovládat opravdu znamenitě. Už i těch informací je přece jen o trochu víc a především polská nebo německá radioamatérská periodika se na různých burzách přece jen dají sehnat a ten překlad už se také nějak dá dohromady.

A tu přichází jeden nečekaný podnět, který sice mnoho normálních lidí nenadchl, ale pro DXery měl přímo převratný význam - bylo uveřejněno, že na pozici 11 stup. západně vysílá ruská družice jeden státní ruský televizní program a následkem různých okolností byly v některých velkých městech vybudovány přijímací stanice a program byl v pásmu UHF distribuován pro blízké okolí jako doplněk ke stávajícím tehdejším 2 československým televizním programům. K programové náplni tohoto programu bylo možné mít spoustu připomínek, druhou - motivačně daleko cennější stránkou byla idea ponaučení z možností příjmu tohoto programu. Jeden z podomácku vyrobených konvertorů jedním kolegou z Blanenska byl sice takové velikosti, že se pohodlně vešel pouze do 5 litrové láhve od okurek - ale první satelitní příjem byl tady ! A klidně přidám - nezakázaný ! Doba už byla taková a toto byly velice významné informace. V Japonsku se tehdy sice už začal prodávat satelitní přijímač na 2 pro Japonsko komerčně vysílané programy v pásmu 12 GHz, ale ten se k nám nedostal stejně jako velice drahé přijímače americké. Začíná doba pravidelného satelitního analogového vysílání i v Evropě a informace o tom se prostě ani u nás už nedají zadržet. V Německu i v Rakousku a vůbec v západní Evropě se začínají rodit firmy zabývající se satelitní technikou a ti neostřílenější obchodníci ji začínají v tehdejším Tuzexu prodeji satelitní soupravy Maspro, Nokia či Finlux, to snad ani není to nejpodstatnější. Daleko podstatnější bylo, že byla zažehnuta doutnají jiskra zájmu dělat vše pro to, abychom ty drahé věci nahradili něčím dostupným a stejně účinným.

Na více zahradách v chatovým koloniích či ve starých loděnicích, kde se pracovalo s laminováním lodí, bychom ještě dnes našli pozůstatky po hliněných či dokonce betonových kopytech na výrobu velkých laminátových parabol, z nichž některé jsou dokonce ještě dodnes použitelné. Letečtí modeláři zase byli dobrými výrobci původních mechanických polarizátorů, soustružníci si přišli zas na své při výrobě ozařovačů a progresivní skupinky mladších telekomunikačních pracovníků vyráběli téměř na koleně jednoduché satelitní přijímače schopné jednoduše zvládnout to,co uměly drahé zahraniční přijímací soupravy. A tak snad jediným těžce dostupným dílem byl satelitní konvertor. Nálepky od těch původních, s šumovým číslem nad 2,6 dB, ještě zdobí kutilská zákoutí nejednoho z těch starších DXerů a připomínají, že nadšení pro satelitní příjem se dostávalo na vrchol po křivce téměř exponenciální.

A což teprve, když se na obloze objevilo na více pozicích několik zajímavých satelitů, že se vynořila potřeba použít k natáčení paraboly motorickou jednotku ! Těch různých systémů a způsobů pohonu a roztodivných pomůcek k nastavení správných úhlů náklonu paraboly ! Neobyčejně vzrostla také spotřeba motorků ke stěračům na škodovkách a na balkonech vyrostly železné konstrukce na upevnění parabol. Jedni byli šťastní, sousedé a závistivci nadávali a další, ti hodně nespokojení především sami se sebou, zase udávali ty šťastné, co už si zařízení nějakým způsobem sehnali či vyrobili. Prostě podivná doba mající strach z posunu dopředu.

Ale to už přece jen počet satelitních souprav tak narostl, že se informace začali hrnout téměř do každého televizoru, protože se okamžitě začaly budovat ve městech i na vesnicích různá převěsová propojení společných televizních antén a kabelové rozvody zavěšené třeba na sloupech elektrického osvětlení s co nejširší nabídkou televizních stanic a stále více lidí si dávalo předsevzetí doučení se cizím jazykům, které do té doby vlastně nemělo ani šanci potřebovat. Bylo to všechno prostě tak rychlé, že na takový vývoj nebyla připravena ani legislativa a ani snad myšlení většiny lidí, ale tak to obvykle při vývoji techniky už bývá. Vstup Edisonovy žárovky na naše území prodělo stejnou anabázi jako příjem ze satelitů, i když to první si snad už ani neumíme představit.


Dokončení zítra