Podle někoho zrychlovaný, pro jiného zpomalený, v každém případě prostě složitý proces přechodu na digitální vysílání v České republice se nachází ve zlomové fázi. Licenční řízení RRTV si díky odsunu termínu veřejného slyšení vzalo „oddechový čas“, ale Poslanecká sněmovna projednává a schvaluje důležité související zákonné normy. Jedním z významných bodů, kromě řešení otázky financování veřejnoprávních médií, je přijetí konečné podoby Zákona o elektronických komunikacích. ZEK byl na poslední chvíli doplněn o pravidla pro digitální vysílání České televize spolu s vytvořením tzv. veřejnoprávního multiplexu. Tyto změny Senát zrušil a spolu s dalšími změnami technického charakteru navrhl podmínky pro „překlopení“ všech stávajících celoplošných televizí včetně jejich licencovaných regionálních partnerů. Senátní úprava pro digitální vysílání tak v podstatě splňuje poměrně konsensuální požadavek pro úspěšné zahájení digitálního vysílání, bez omezení dosavadních provozovatelů a jejich diváků.

Přesto je senátní návrh některými jeho odpůrci charakterizován jako nerealizovatelný. Důvodem má být „problém“ s regiony a rizika vznášení jejich požadavků, nebudou-li ihned splněny podmínky pro překlopení (např. proto, že v dané chvíli nebude k dispozici územní pokrytí totožné se současným analogovým rozsahem). Digitální vysílání ale regionální vysílání umožňuje. Vkládání regionálního obsahu produkovaného regionálními provozovateli do celoplošných multiplexů je možné např. využitím remultiplexeru (Cherrypicker), kde dojde k rozbalení transportního toku a doplní jej o regionální program (eventuelně nenahradí jiným) a následně celý obsah opět multiplexuje zpět do transportního toku.

Rovněž případné hypotetické požadavky na okamžité spuštění regionálního vysílání jsou spíše teoretické, neboť se asi reálně nedá očekávat, že by se tito provozovatelé hned od prvních dnů snažili vysílat simultánně analogově a digitálně, tedy s duplicitními náklady. Navíc, zejména v počátku, s minimem diváků vybavených set top boxy (zejména v regionech, kde zatím není technicky možné umístění celoplošných digitálních programů). Navíc ustanovení ukládající „překlopení“ i regionálních provozovatelů stanoví příslušným institucím s tím spojené úkony a je na nich, jak se s tímto úkonem vypořádají, resp. jaké schůdné řešení se v první přechodné fázi dá nalézt, případně jak se s příslušnými provozovateli dohodnou. Další volné nebo uvolněné kmitočty by se tak o to více mohly využít na doplnění současných neúplných digitálních sítí, např. i z kmitočtů programu ČT2. A jak jsem měl navíc možnost hovořit s některými regionálními provozovateli, rozhodně nepočítají, že by digitální vysílání pro ně znamenalo snahu žalovat stát. Pro ně to především znamená jistotu a garanci, že se s nimi v digitálním vysílání počítá a že se nestane, že by v dohledné době nemohli vysílat. Podíváme-li se do původní vládní Koncepce digitálního vysílání z roku 2001 (později zčásti aktualizované v roce 2004), najdeme v bodě 2.9. návrh stanovení právního nároku na umístění regionálních programů do digitálního vysílání v rozsahu odpovídajícímu alespoň přibližně jejich dosavadnímu pokrytí, ale dle dostupnosti kmitočtů pro digitální vysílání.

Naproti tomu verze sněmovní, tedy s veřejnoprávním multiplexem, která stanoví pravidla pro digitální vysílání pouze a výjimečně jen pro jednoho současného provozovatele ze zákona, nese rizika podstatně větší. Ty ale pro příznivce této varianty jakoby neexistují. Pro pozitivní argumentaci někomu stačí velmi zjednodušená „garance“ existence veřejnoprávního multiplexu, ovšem bez všech dalších souvislostí a podrobností. Mimochodem, v příslušném pozměňovacím návrhu poslance J.Talíře, později jím osobně staženém a přesto hlasy ČSSD, KSČM a US schváleném, je několik nejasností. Kromě definičních nepřesností, které jsou i v jiných návrzích a jsou v praxi pravděpodobně řešitelné, jde o umístění veřejnoprávních programů do sítě s plánovaným pokrytím alespoň 95% obyvatel. V tom případě není jasné, o kterou síť jde, neboť předpokládám, že všechny sítě jsou plánovány jako celoplošné (i když dnes kritérium 70% těsně splňuje jen jedna, 95% žádná). Zahájení digitálního vysílání ČT (a ČRo) je podle §176 vázáno na lhůtu 60 dnů ode dne uzavření smlouvy s provozovatelem sítě – tady se domnívám, i přes veškerý optimismus, že v tomto případě i ona jistota může mít prvky nejistoty (cena, termíny,lhůty apod.). A jako řešitelnou věc lze považovat absenci lhůty, kdy má ČTÚ povinnost vyhradit příslušné kmitočty.

Je docela zvláštní, je-li senátní varianta pro někoho „riziková“ s argumentem potenciálních žalob regionálních provozovatelů s licencí (podle mého opravdu čistě a krajně teoretických – dá se například vyčíslit případná škoda plynoucí ze zpožděného zahájení digitálního vysílání kvůli nedostatku kmitočtů, jde-li o tak nákladnou a zřejmě až mnohem později ziskovou věc?…), ale případná sněmovní verze se zablokováním možnosti digitálně vysílat pro všechny současné provozovatelé s licencí (a to minimálně na 2 - 3 roky, a dále jen cestou vlastního omezení…) problémem není. A dodávat, že by mohlo dojít opět k omezení jedné z největších amerických investic v ČR (expresivně řečeno), navíc ještě s arbitrážním precedentem, je nadbytečné. Přesto všechno se někteří politici o této sněmovní variantě vyjadřují jako digitalizaci zrychlující. (A RRTV, která je některými stavěna do role akcelerátorů digitalizace, nakonec proces licencování podle dosavadního zákona přeci jen zpomalila…).

To, co osobně považuji na senátní verzi za podstatné, je skutečnost, že možnost zapojení všech dosavadních provozovatelů televizního vysílání do digitálního vysílání znamená zrychlení přechodu na digitálního vysílání a vytvoření základu pro kompletní nabídku digitálních programů, které by přitáhly českého diváka. Rovněž vidím v této variantě i možnost eliminace nebo významné omezení možnosti budoucích potenciálních sporů a žalob. Nakonec ale možná opět rozhodne jednoduchý politický pohled na věc, při kterém stačí velmi zjednodušené argumenty nebo někdy dokonce vůbec žádné. Rovněž motivy nemusí být vždy na první pohled jasné a veřejnosti dostatečné známé. Obdobných rozhodnutí jsme nakonec zažili již dostatek.

Závěrem bych ještě chtěl zmínil celkem okrajový a nepříliš důležitý fakt, že RRTV se veřejně a oficiálně k ZEKu a k aktuálním variantám nevyjádřila. Podle předsedy Rady je to věcí zákonodárců, kterou nehodlá nijak komentovat. Osobně se domnívám, že ale právě Rada měla a má být tím, kdo vyjádří konkrétní a znalostí věci podložený názor na současnou legislativu a na potřeby její případné změny. Ostatně v obecném duchu o tom hovoří i mediální zákon (Zákon č.231/01Sb. §5,písm.k).


Ing.Zdeněk Duspiva, publicista, 13.2.2005