Zdálo by se, že s vysokou nabídkou satelitních televizních programů na jednotlivých satelitních pozicích se upustí od natáčecích zařízení, která byla tolik oblíbená pro příjem analogových programů, ale není tomu tak úplně. Vyskytla se zde sice možnost příjmu třeba i z 8 satelitních pozic pomocí umístění konvertorů na nové typy podlouhlých parabol typu cassegrein (tedy s odrazovou plochou umístěnou také ještě v ohnisku běžných offset parabol) zastoupených na našem trhu třeba parabolou Wave Frontier Toroidal 90 s rozměrem 90/110 cm. Paraboly tohoto typu známe sice již několik let, ale u nás se moc nepoužívaly, protože jejich cena byla oproti běžným offsetovým parabolám několikrát vyšší a zisk vykazovaly vyšší max. o 25%. To však bylo v době, kdy nebyl v módě příjem více konvertory z jedné paraboly a kdy o přepínačích typu DiSEqC nebylo vlastně ani potuchy. Pokud se jedná o cenu, skutečně taková parabola osazená cca 4 konvertory je cenově na stejné úrovni jako běžná offsetová parabola s motorickým natáčením a jedním špičkovým konvertorem.

Výše uvedená parabola je velmi dobrá možnost pro realizaci příjmu několika satelitů obvykle především kolem pozice 19 nebo 13 stup. východně a může obsáhnout vlastně pozice od 28 stup. východně po asi 5 stup. západně, ale to obvykle stačí pouze těm, kteří při příjmu mají možnost vidět i placené satelitní programy. Současný satelitní příjem digitálních programů umožňuje různorodý typ příjmu, takže ti, kdo nerealizují satelitní příjem pomocí dekódovacích karet hledají možnost příjmu stejných programů na jiných satelitech, umístěných mimo centrální evropské pozice, a k tomu potřebují obvykle o něco větší parabolu, ale také natáčecí zařízení. Současný satelitní příjem digitálních programů umožňuje různorodý typ příjmu, takže ti, kdo nerealizují satelitní příjem pomocí dekódovacích karet hledají možnost příjmu stejných programů na jiných satelitech, umístěných mimo centrální evropské pozice, a k tomu potřebují obvykle o něco větší parabolu, ale také natáčecí zařízení.

S možnostmi použití natáčecích zařízení se asi satelitní technika posunula ve všech svých oblastech a odvětvích asi nejdále. Mám teď na mysli to, že používání táhlových motorů pro analogový příjem známe vlastně asi tak od roku 1985, i když v Americe a v Kanadě se toto zařízení využívalo na přijímačích již před tímto letopočtem. Zná je každý náš satelitní "délesloužící"fanoušek a ví, že nevýhodou byl dost velkých počet kabelů a drátů, které bylo k natáčecímu zařízení od přijímače vést. Jednak to byl v začátcích ještě poměrně silný koaxiální kabel (v úplných začátcích kolem roku 1984 dokonce koax.kabely 3 - 1. pro vertikální polarizaci pásma Ku pásma s rozsahem 10,9 - 11,7 Ghz, 2. pro horizontální polarizaci téhož pásma a 3. pro konvertor s rozsahem 12,5 - 12, 75 Ghz pro příjem družice Telecom) a s ním další 5 žilový kabel pro napájení a ovládání táhlového motoru. Postupem času se sice nové konvertory dají dobře ovládat ve více pásmech již jen po jednom kabelu a počet žil v kabelu pro táhlový motor se snížil na čtyři, ale pokud chtěl průmysl specializovaný na výrobu techniky pro individuální satelitní příjem chytit do svých osidel ještě daleko větší počet zájemců, pak mu nezbylo než vymyslet způsob jako maximálně přitáhnout i ty potenciální zákazníky, kteří by sice rádi svoji satelitní soupravu inovovali, ale při zakoupení té první podcenily rychlost vývoje satelitní techniky a pro koaxiální kabel od přijímače ke stacionární parabole instalovali třeba jen velmi úzkou průchodku a nebo kabel dokonce "natvrdo" zazdili pod omítku. Jak již jsem řekl, v tomto směru udělala zázraky technologie DiSEqC a všechny tyto potíže vyřešila jako mávnutím kouzelného proutku a odstartovala další etapu satelitního vývoje.

Když jsem o těchto možnostech psal na jaře roku 1994 a dalším dvou letech, brali to kritikové jako zbytečnost, která by naopak mohla být brzdou tehdejšího analogového příjmu, který v té době směřoval k vrcholu. Ale i vývoj každé techniky má své zákonitosti a tenkrát stejně jako dnes se dbalo na to, aby nové vynálezy nebyly příliš brzy pouštěny ke komerčnímu využití a vývoj tak zbytečně daleko nepředbíhal myšlení zákazníku a vůbec všech potenciálních kupců. Prostě i pokrok musí být řízen, aby se z pokroku nestala brzda. Pomocí moderních technologií se dá i dnes totiž vyprodukovat spousta vysoce specializovaných, maximálně účinných a nebo nekonečně multifunkčních výrobků, které však současný spotřebitel se svým nedokonalým rozumem nemá možnost spotřebovat v čase označeném jako morální zastarání výrobku a tím vlastně zabrzdí průmysl ve výrobě další - vyšší generace s ještě většími užitnými hodnotami a mnohdy dokonce nižší cenou. V satelitní a vůbec v televizní technice je to přechod z analogu na digitál, který se u satelitní televizní techniky (DVB-S) asi podařil, ale u digitálního pozemního televizního vysílání (DVB-T) zatím argumenty, ukázky a jasnost koncepce jakož i jistota vylepšení a zkvalitnění současného pokrytí území signálem požadovaných vysílatelů nedosáhly takové přesvědčivosti, aby je obyvatelstvo vzalo za své. Tady hraje samozřejmě roli více faktorů, z nichž zrovna třeba satelitní příjem je vlastně už konkurenčním prvkem pro ten digitální příjem pozemní. Hlavním přesvědčujícím prvkem systému je a bude samotná televizní obrazovka, a ta v drtivé většině domácností zůstane ještě léta stejná. K tomuto přesvědčení mne ještě navíc vede to, že v současné době výrobci sází na rozběhnutí tenkých plochých monitorových televizorů a rozhodně budou tlačit na to, aby to byla aspoň tak dlouhá fáze prodeje, pokud se její vývoj nezaplatí prodejem vyvinutých sérií.

Možná, že tato předmluva byla pro někoho příliš dlouhá, ale chtěl jsem jí jen naznačit, že ani současné DiSEqC motory nejsou určitě konečnou stanicí v systému natáčené paraboly, ale že asi deset let budou systémům směrování dominovat.

Současný satelitní příjem digitálních programů umožňuje různorodý typ příjmu, takže ti, kdo nerealizují satelitní příjem pomocí dekódovacích karet hledají možnost příjmu stejných programů na jiných satelitech, umístěných mimo centrální evropské pozice, a k tomu potřebují obvykle o něco větší parabolu, ale také natáčecí zařízení . To je jasné i výrobcům takových motorů a vývoj zaměřují ale jen tak, aby zbytečně nezbrzdili prodejnost žádné složky či druhu techniky. Takže pokud je všeobecně dáno, že provozovatelé placených paketů chtějí mít pokryto zájmové území tak, aby se předmětný paket dal přijímat pohodlně s 60 cm či max. 80 cm parabolou, pak výroci natáčení mají spočítáno, že zájem bude obvykle ještě i na území, kde by stačila 100 - 110 cm parabola, takže motor by měl být max. pro parabolu o průměru 120 cm se zatížením nějakou průměrnou silou odporu větru.

A přestože výrobců DiSEqC motorů dodávajících na evropský trh není mnoho, nenajdeme u nich víc typů než právě pro tyto dvě velikosti parabol.

Při počátku výroby těchto motorů asi před čtyřmi léty se začalo vycházet z typů H/H mountů vyráběných pod značkou Jaeger. Abych to upřesnil, tedy z převodových principů. Velikost prvních typů levnější kategorie představují motory Uni, které jsou vyráběny ve Slovinsku. Zdálo se , že nad konkurencí vyhrají svojí cenou, ale jejich poruchovost začala učit i naše kupující, že přece jen je lepší zaplatit dráže kvalitní věc než mít časté potíže s tou levnější. Také rozsah úhlu natáčení nebyl dostačující zejména pro ty, kteří přešli z analogového příjmu a měli natáčení paraboly i s malým táhlovým motorem v rozsahu více než 90 stupňů. Firma se sice z prvního modelu poučila, ale to už se na trhu objevili další a spolehlivější dodavatelé s delší tradicí, takže nový model se jí prosazuje velice těžko a vlastně málokterý z našich prodejců jej po zkušenostech s dřívějším modelem má na skladě.

Jako první známý DiSEqC motor v našich obchodech se prodával asi k přijímačům Nokia. Název StabH/H 100 a nebo Stab H/H 120 označuje přímo maximální velikost parabol, pro které je motor konstruován. Jde o motory, kdy je parabola nasazena na natáčecí tyči, a proto konstrukce motoru je opravdu robustní . Motory mají skutečně dobrou konstrukci a vnitřní vybavení oba typy rozděluje pouze podle obsahu převodové skříně. U typu 100 je převodovka vybavena soukolím z tvrzených plastů, kdežto alespoň u prvních kusů Stabu 120 byla kovová. Z vizáže motoru se dá odhadovat jeho připravenost na práci i v severských podmínkách, a opravdu mu nelze vytknout, že by byl nějak nespolehlivý. Zadání k jeho konstrukci jasně hovořilo pouze o nutnosti natočení na hlavní evropské satelity, takže i tady není úhel možného natočení nad 9O stupňů. Dnes je motor doporučován hlavně k přijímačům Humax, Kaon či Manhattan, jeho elektronika je přece jen proti dnešním typům již poněkud zastaralá. K motoru je možno zakoupit také externí ovládací prvek pro rychlé nastavení motoru. Jestliže tento motor sice není nejmodernější, jeho ho však ve své kategorii možno označit jako nespolehlivější s delší možnou časovou výdrží.

To dodávám proto, že dnešní satelitní technika je opravdu dělána pro poměrně krátkou dobu použití 2 - 3 let, tedy vlastně po dobu záruky stejně tak jako třeba dnešní auta, kdy je na ně odpis či leasing počítán stejným způsobem.

Tak se aspoň na to dívají z firmy Jaeger. Třeba bych mohl jmenovat jinou obchodní značku, pod kterou jsou tyto motory prodávány, ale zůstaňme pro jednoduchost u tohoto označení, pod kterým je taiwanský výrobce u nás nejznámější. U něj se již dříve snoubila jednoduchost, poměrně dobrá funkčnost a solidně nízká cena, která vnadila. Především se však firma spojila s vývojáři nových typů přijímačů a v elektronice motorů zakotvila i možnosti jejich automatického nastavování na jednotlivé satelity. Předimenzování paměti třeba pro počet pozic se dobře uplatňuje na trhu, i když si tolik satelitů vlastně třeba ze své pozice vůbec naladit nemůžete, ale prostě netrpíte frustrací, že jsou vám tyto možnosti předem odepřeny. Také rozšíření natáčecího možného úhlu až na 180 stupňů přilákává i příznivce DX příjmu.


Dokončení příště